Zpěvák jménem Hlas. Víte, že jsem si myslel, že jde o pseudonym? Ptají se vás na to často?
Teď už méně. Než jsem však pronikl do širšího povědomí, tak padala tato otázka velice často. A vždy jsem odpovídal, že otec se jmenoval Hlas, dědeček byl Hlas, pradědeček Hlas.
Budete umět vysvětlit, čím je výjimečná vaše čtvrť, pražská Hanspaulka? Nikdy jsem nechápal, jak mohla vzniknout alternativní hudební scéna v luxusních vilách.
S Hanspaulkou je to opravdu zvláštní. Teď sedíme v hospodě Na staré faře, kde jsem měl první hospodské hudební vystoupení. Bylo mi patnáct let. A ano, vilová čtvrť to je. Avšak domů, kde bydlela jen jedna rodina, tam stálo jen pár. Většinou šlo o činžovní vily.
Slyšel jsem, že sem komunisté schválně původním majitelům nastěhovali nájemníky?
Třeba v našem domě bydlelo sedm rodin. Šlo o vilu po emigrantech. Hlavně to tady však bylo za bolševika za větrem. My jsme Hanspaulku nazvali luxusní periferií malého velkoměsta.
Jak se vám líbí pro změnu dnešní pražský Karlín s kancelářskými budovami?
Je fakt, že kouzlo se odtamtud vytrácí. Spláchla ho voda po povodních.
Prý vás jednou po Karlíně v klipu honila parta Romů.
Kameraman Petr Orozovič chodil po ulicích a točil lidi. Jenže mně to nestačilo, chtěl jsem ještě nějakou akci – třeba honičku jako z grotesky. Tak jsem zašel na Sokolovskou, kde jsem to znal. A tam jsem potkal starého cikána a zeptal se ho, jestli nemá pár mladých, že by se proběhli a vydělali pět stovek. On říká: „Mám na to agenturu.“ A během chvíle už jsme běhali.
Ivan Hlas - Karlín
Jaký dnes máte vztah k hitům Malagelo, Na kolena či ke Karlínu? Baví vás ještě?
Ty písničky mě pořád baví, ale protože dělám nové, tak nemohu furt dokola hrát staré. Minulý týden jsem vystupoval pro děti ve školce v místě svého bydliště. Nejdřív jsem jim vyprávěl pohádku O třech kůzlátkách a pak chtěly paní učitelky Na kolena. Řekl jsem jim, že to tady přece nemohu hrát. Nakonec jsme místo sprostých slov zpívali lalala. Ale jinak už je mám v repertoáru jen jako přídavek.
Poutavé vyprávění zpěváka Ivana Hlase vás vezme do „náručí dejvický noci“ |
Jak se jinak dáváte dohromady po rakovině?
Cítím se dobře, ale pořád chodím na pravidelné kontroly. V červnu mě čeká další. Od ledna jsem už v plném zápřahu, ale předtím jsem strávil pět měsíců doma. Bylo to hrozné, nezvyk. Každý, kdo má nějakou trochu větší chorobu, to zná. Kamarádi mi sice říkali: Teď budeš mít čas psát a nastřádat si do šuplíčku, jenže člověka nic moc nenapadne. Prostě to nešlo.
Jednou jste prohlásil, že nejlepší inspirací je termín?
To není z mé hlavy. To řekl kdysi Jiří Suchý, můj velký vzor. Měl pravdu.
Jaké termíny vás inspirují teď?
Mám to poměrně volné, protože si vymýšlím sám, kdy co vydám. Ale jeden termín mě tlačí. Takový morální termín. Spoluhráči z Tria – violoncellista Olin Nejezchleba i kytarista Norbi Kovács – už totiž desky vydali. Takže teď je to na mně. Chtěl jsem to zakrýt knihou rozhovorů. Ale knížkou jsem to nezazdil, půjde zase o hudbu.
Deska by tedy mohla vyjít po létě?
Neříkám termín, ale inspirace je.
Kolega mi vyprávěl, že v 80. letech v hospodě na Hanspaulce slyšel, jak se vás kamarád ptá: „Ivane, jak to, že jsi tady, máš být na protialkoholním léčení.“ Odpověděl jste prý: „Já jim utek.“ Jak to opravdu bylo?
To není vůbec pravda. Takhle vznikají mýty. Šel jsem na léčení v roce 1990 dobrovolně a také jsem z něj dobrovolně asi po měsíci odešel, tedy neutekl. Odešel jsem, protože se tam uplatňoval princip kolektivní viny. Když jsem kouřil cigaretu mimo povolenou dobu, dostal jsem trestné body a lidé, co se mnou spali na světnici, kvůli tomu nemohli za trest do divadla.
Často opakujete, že jste vystřídal 23 povolání. Vždyť za socialismu bylo povinné pracovat a práce se měnila jen výjimečně.
Mě nebavilo střídat povolání, ale když se hrálo a začalo to jít, tak jsem se na práci občas vykašlal, tudíž mě vyhodili, nebo jsem prostě odešel. Pak to pro změnu přestalo jít a zase jsem práci hledal.
Ivan Hlas (United Islands of Prague 2017)
To musel být stres.
Šel jsem tam, kde bylo místo, to říkám poprvé vám. Nebyl jsem dobrodruh, i když to tak možná vypadá. Dělal jsem třeba topiče, kulisáka, zelináře, stavebního dělníka, dělníka na lepičce v papírnách. Nebylo to úplně tak, že bych si to volil sám. Sám jsem si zvolil dráhu knihkupce. Měl jsem malé děti. To byl další důvod, proč jsem hned hledal práci.
Ve vaší knize rozhovorů je i zmínka o Václavu Havlovi.
Znal jsem ho velice okrajově. On o mně ale věděl. Párkrát jsme se totiž potkali. Hrál jsem mu snad i na narozeninách na švýcarské ambasádě, ale úplně blízkým přítelem jsem bohužel nebyl. Dobře se s ním povídalo. Byl vstřícný. Když se na něco zeptal, bylo vidět, že ho to opravdu zajímá.
V Trutnově prý na vás jednou přišlo deset tisíc lidí. To bylo nejpočetnější publikum, před kterým jste hrál?
Hrál jsem ještě před větším a byla to dobrá zkušenost. Nějakým omylem jsme se kdysi s kapelou Nahlas ocitli v Polsku na festivalu reggae. Přišlo tehdy třicet tisíc lidí. A my žádné reggae nehráli. Místní moderátor navíc kapelu uvedl slovy, že jsme maladci z Čech, co to táhnou s Rusáky. První noc jsme hráli asi čtyřicet minut a létaly po nás lahve i všechno možné. Říkal jsem si, že budu statečný a vydržím. Druhý den tam kytarista Pavel Skála s jinými muzikanty jamoval při zvukové zkoušce. Bylo to dobré. Vyměnili i moderátora a pak už nás přijali.
Jako rocker jste se dokázal adaptovat i na folkové publikum, čímž by asi mnozí vaši kolegové pohrdli.
My můžeme hrát s Triem v hospodě i na velkém festivalu, vlastně je to to samé. Máme velké štěstí, že nás berou rockeři i folkaři. Je to i tím, že kluci jsou výborní muzikanti.
Jaký je to pocit, když vaše písně zlidoví a hrají je lidé ze sešitů s akordy u táboráků?
Sešitky s akordy moc nemají, já vydal jen jeden.
Oni si je ale píšou sami.
Pravda je, že někdy písničku ani nepoznám. Ale mám radost. Občas vznikají zajímavé harmonie. Komu se to poštěstí, aby lidi hráli jeho věci? Když vystupujeme na plese a mají tam velký orchestr, tak jeho muzikanti hned hlásí: „Jé, přijel Hlas, to nemůžem hrát Aranku a Na kolena.“ Odpovídám jim, proč byste to nemohli hrát, vždyť z toho mám radost.
Jak moc vás zakazovali nebo nezakazovali komunisté?
U mě to bylo trochu jinak. Zákazy měli kultovní bardové, co záměrně vkládali do textů různá poselství a provolání. Víme, jak mnozí dopadli. Na to jsem moc nebyl. Snažil jsem se dělat texty vždy nadčasové. Spíš zevnitř. Poslední protestsong jsem napsal v roce 1969. Na druhou stranu se stávalo, když jsme jezdili s kapelou, že se pořadateli něco nezdálo, proto třeba napsali, že jim vytekla voda na parkety a koncert se nemůže konat. Takové nenápadné ústrky. Člověka měly umořit.
Ivan Hlas - Pro Elišku:
Jaký máte vztah k vážné hudbě? V písni Pro Elišku je kus Beethovena.
Hudba je jen jedna. Sám jsem začínal s klasickou kytarou. A vlastně nejlépe jsem na ni uměl v šestnácti. Hrál jsem Haydna i Bacha. Pak jsem tíhnul k blues. Teď zrovna mě pozval jako hosta kamarád Janek Ledecký, jede na podzim pár koncertů se symfonickými orchestry. Chceme provést se symfonickým orchestrem Na kolena, Malagelo a méně známou píseň Havrani. Malagelo se dá udělat jakýmkoli způsobem. On to tedy píše někdo jiný, myslím aranže. Bylo by však zajímavé udělat Malagelo jako Ravelovo Bolero, takové trochu monotónní. Jednoduché písně se pro tyhle úpravy hodí nejlépe.
Vstupenky na turné s Jankem Ledeckým najdete na iDNES Ticket |
Já myslel, že složité písně mají symfonici raději, protože se nenudí.
Nenene. Ale rock-and-roll symfonici moc neumějí. Mají jiné frázování.
V minulosti jste se také politicky angažoval a hrál jste na podporu prezidentského kandidáta Karla Schwarzenberga?
Pro pana knížete jsem hrál zcela vědomě. Jednou jsem vystupoval na jeho narozeninách a on k nám přišel, jestli neznáme Když jsem já šel tou putimskou branou? Miluje Písek. Tak jsme to dali. Zazpíval. A pak řekl: A teď si dáme Karlín. A odzpíval to také – znal slova. Velká legrace. Vždycky se někam přimotám a šoupnou mě dopředu. Když byla kdysi televizní krize, tak mi manželka řekla – hele, tam se něco děje, běž se tam podívat. Tak jsem šel, šoupli mi kytaru, zahrál jsem Na kolena a ta píseň se tam stala skoro hymnou. I na Václaváku. Znáte Chaplinův film Moderní doba?
Ne, bohužel ne.
Tam spadne z náklaďáku červený praporek označující přesahující náklad. A Charlie, který jde jen tak po ulici, ho zvedne aby na to upozornil a najednou se zpoza rohu vynoří dav dělníků a tlačí ho před sebou s tím rudým praporkem. Je označen za vůdce vzpoury a mám dojem, že ho i zavřou. Mám to tak trochu podobně. Zvlášť v určitých dobách. U nás v rodině bylo nejhorší provinění lhaní. Mně však v současné době přijde, že se vytratila tato výchova. Je mi pětašedesát let, tak snad už mohu trochu mentorovat.
