RECENZE: Strategie Iron Maiden je jasná, zahltit a udusat posluchače přívalem not

Heavymetalové mašině Iron Maiden je na novince Senjutsu znovu formát jednoho CD příliš těsný a zasypala fanoušky dalším dvojalbem. Bohužel, kvantita v tomto případě dostala přednost před kvalitou.

Japonský výraz „senjutsu“ se dá volně přeložit jako taktika a strategie, přičemž je jasné, jakou strategii v posledních letech volí Iron Maiden. Zaplnit dva disky hudbou až po okraj, aby měl posluchač dojem, že se desce musí věnovat s plným nasazením, aby mu něco podstatného neuniklo. Chce to ovšem trpělivost a skutečnou fanouškovskou vášeň, neboť, řekněme si to na rovinu, kapela kolem kapelníka a neúnavného tahouna Stevea Harrise není v takové formě, že by lusknutím prstu dodala osmdesát minut hudby, kterou budete poslouchat bez dechu. 

Pro skeptika, který měl problém už s předchozím dvojalbem The Book Of Souls, je pohled na seznam skladeb Senjutsu poněkud skličující: tři více než desetiminutové kolosy, jedna skladba téměř desetiminutová, dvě „jen“ sedmiminutové. Časy úderných vypalovaček jsou už hezky dlouho definitivně pryč, Iron Maiden ročník 2021 jsou opatrní, rozvážní, nejistí a rozvláční. Sesekat Senjutsu na plochu jednoho alba, vyházet zbytečně natahované mezihry, intra a outra, dát tomu všemu živější a šťavnatější zvukový kabát a můžeme se bavit o tom, že kapela dokáže stále strhnout. Takto je to něco na způsob filmového „režisérského střihu“, kdy komusi bylo líto zbavit se byť jen jediné minuty hudby a musel mocí mermo vydat vše, co se ve studiu nahrálo.

Už léta je jasné, že Iron Maiden při natáčení chybí skutečný producent ve smyslu oponenta, který je přiměje zredukovat hluchá místa a soustředit se na to podstatné. Senjutsu je práce kapely, která se nemusí ohlížet na rádiové formáty písní a libuje si v předlouhých kompozicích. Ty ovšem nedokáže pokrýt opravdu silnými nápady a tak prostě preluduje, pidliká, vyšívá, pulíruje – ovšem tak trochu autisticky hlavně sama pro sebe. 

Nečiní jí problém otevřít album těžkopádnou skladbou Senjutsu, u níž je více než osmiminutová stopáž zhola zbytečná. Lepší je typicky maidenovsky vzletná a cválavá Stratego. Lost in a Lost World má velmi působivý rozjezd, poté se zlomí opět do zcela typické riffovačky, bohužel ale zklame v trochu křečovitém „na sílu“ taženém halekavém refrénu. 

A pak už se opět riffuje a sóluje, znovu ale dost toporně a těžkopádně. Ta tam je samozřejmost a lehkost, která byla Iron Maiden vždy vlastní. Na Senjutsu mají na noze přivázanou želenou kouli, která jim brání se svobodně rozběhnout.

Věnoval jsem novým Iron Maiden opravdu hodně času a trpělivosti. Doufal jsem, že album opakovanými poslechy vyroste, ale bohužel se tak nestalo. Nedá se říct, že by na desce nebyla opravdu silná místa, ale spíše než o kompletní písničky jde o jednotlivé pasáže v nich. Místa, kde to skutečně zajiskří a jsou to zas ti milovaní mejdni.

Senjutsu

55 %

Iron Maiden

Drobnosti, pěkná pěvecká linka v The Time Machine, atmosférická Darkest Hour, která spíše než Iron Maiden zní jako sólovky zpěváka Bruce Dickinsona, případně závěrečná Hell on Earth, která po opět dost nezáživném více než dvouminutovém úvodním vybrnkávání rozkvete do melodické nádhery. Je to alespoň částečná satisfakce za dlouhé minuty předešlých rozpaků, občasného vytržení a nostalgického vzpomínání na doby, kdy Iron Maiden pumpovali do fanoušků cisterny pozitivní energie. Dnes ji z nich spíše vysávají.