Aktuální Legacy Of The Beast Tour je pojmenované po komiksu a hře na mobilní telefony, zároveň ale připomíná, že kapela loni v září vydala dvojalbum Senjutsu, na němž pokračuje v trendu rozvážných kompozic s velkorysou stopáží, který nastolil už předchozí počin The Book Of Souls.
Začátek setu tedy patřil novinkám – trojice skladeb Senjutsu, Stratego a The Writing On The Wall kapela odehrála v kulisách připomínajících japonskou vesnici, frontman Bruce Dickinson pak vypadal jako kříženec ninji a samuraje, čemuž odpovídaly i jeho pohyby a gesta.
Pak se scéna proměnila, Iron Maiden každou další skladbu vizuálně „oznamovali“ velkou plachtou na pozadí, a zazněla klasika Revelations. Po ní opět něco novějších písniček – Blood Brothers z reunionového alba Brave New World a ponurá Sign Of The Cross z desky The X Factor, jedné z dvou, na nichž místo Bruce Dickinsona zpíval dočasný náhradník Blaze Bayley.
 |
Je sympatické, že se Iron Maiden těchto kontroverzních počinů nezříká a že ani Dickinson nemá problém zpívat materiál z nich. Pro úplnost dodejme, že v rámci prvního přídavkového bloku zazněl The Clansman z Virtual XI.
Z nasazení, s jakým skupina pražský koncert odehrála, bylo jasné, že kolos Iron Maiden se jen tak zastavit nehodlá. Vše bylo na svém místě, vše sedělo. Ohňové efekty, maskot Eddie v kostýmu samuraje, Bruceovy převleky a masky – odsouzenec na smrt v geniální Hallowed Be Thy Name opravdu bral dech – a v prvé řadě samozřejmě hudba.
Čím dál častěji se v poslední době v zasvěcených kruzích hovoří o tom, které ze služebně mladších kapel mají na to nahradit titány jako Metallicu, Judas Priest nebo právě Iron Maiden. Po zhlédnutí tohoto vystoupení mám za to, že, alespoň v případě železné panny, žádná. Výpravná scéna, ohně, efekty, to vše se nahradit dá.
Iron MaidenSinobo Stadium, Praha 20. června 2022 Hodnocení: 90 % |
Ale milimetrově přesnou souhru trojkytarového zápřahu Janick Gers, Adrian Smith a Dave Murray nenapodobíte. Baskytaristu Stevea Harrise, který, jak je jeho dobrým zvykem, si sám pro sebe poctivě odzpíval celý koncert, nahradíte jen stěží.
Charismatičtí frontmani jako Bruce Dickinson, s okamžitě rozpoznatelným pěveckým projevem a značným hereckým talentem, na stromech také nerostou. A bicí čerstvého sedmdesátníka Nicka McBraina, jehož přechody a rytmické zvraty s neuvěřitelnou lehkostí a samozřejmostí sledují a dobarvují kytarové riffy a vyhrávky? Originál každým coulem, těžko s někým poměřitelný.
Mimochodem se to týká i jedné z předkapel, australských Airbourne, o nichž se hovořilo jako o nástupcích AC/DC. Vizuálně i hudebně z nich skutečně čerpají mocně, ale stále je to jen derivát. Chybí jim „to něco“, co odděluje sériový výrobek, jakkoliv zručně vyhotovený, od originálu.
A to ještě nebyla řeč o skladatelském umu Iron Maiden, o schopnosti psát nikoliv písničky, ale mistrně vygradované eposy, u nichž hltáte každou další kapitolu, i když ji dávno znáte nazpaměť.
Nemusí být úplně každý spokojen se směrem, kterým se skupina v posledních letech vydala, kdy tak trochu zapomíná na spontaneitu a hraje si čím dál víc jaksi pro sebe samotné. Platí to jen na albech, živě by se rozdala a nechala na pódiu všechno. Pevně doufám, že tomu tak bude ještě hodně dlouho.
