V písničce Jedeme peklo mi jeden kytarový motiv připomíná Zubatou od Pražského výběru, což je vaše oblíbená kapela – čím vás oslovuje?
Poly: To bude nejspíš náhoda, nejsme si toho vědomi. Ale k Pražskému výběru máme velký respekt v kapele všichni. Pro mě osobně nezařaditelné zjevení, instrumentálně dokonalé a navíc dostatečně úchylné, což mi vždy vyhovovalo.
BlackDrum: Pražský výběr máme rádi všichni v kapele, je to muzika, která nás před revolucí nejvíc bavila a ovlivňovala. Abych pravdu řekl, já tam Zubatou moc neslyším, ale vsadím se, že někdo přijde s tím, že tam slyší úplně jinou kapelu. Tak to prostě je, tomu se nedá vyhnout.
Podle mě s ním máte společný hořký sarkasmus v textech a jedovatý škleb.
BlackDrum: To asi ano, ten sarkasmus a škleb tam je.
Poly: I to Kocábovo „šaškování“, myslím, u nás najdete.
Insania staví na výrazných, úderných textech, které nezapřou autorovu sečtělost. Kdo jsou Petře vaši oblíbení textaři, autoři, básníci či spisovatelé?
Poly: Mám rád poetiku Kurtizán z 25. avenue, skvělé texty má třeba Vanessa. Hodně mi jako autoři sedí Umberto Eco, Bukowski, Irvine Welsh a v podstatě veškerá literatura, která trochu zavání ironií a nebere se smrtelně vážně. Ze zahraničních kapel mi textově konvenuje Marilyn Manson, Chumbawamba, Lana del Rey...
Pomáhá vám při textování vaše překladatelská zkušenost?
Poly: Je to práce s jazykem, tak nejspíš ano. Hlavně mi ale překládání rozšířilo obzory. Dohledávání všech faktů, ověřování a podobně. Nejvíc mi asi otevřel oči překlad tří knih od Timothy Learyho. Semlel tam ve svých teoriích všechno od kabaly přes hebrejské písmo po chemické prvky. Podotýkám ale, že jsem už s překlady přestal, potřeboval jsem se po pětadvaceti letech louskání různých floskulí doma u počítače trochu „rozhýbat“.
Kromě překládání knížek jste dělal i dabingové překlady filmů. O jaké snímky konkrétně šlo?
Poly: Přeložil jsem pro dabing kolem 200 celovečeráků a mnoho seriálů, ty nemám ani spočítané. Z filmů, na které jsem pyšný, je to třeba Boogie Nights, skvostné Andersonovo komediální drama o mladém, mimořádně obdařeném pornoherci. Pak třeba Frida nebo Ti druzí. Překládal jsem ale i desítky béčkových eroťáků, a ty jsem bral moc rád. Byly za ně stejné peníze jako za seriózní filmy a přitom se tam polovinu času vůbec nemluvilo.
Je to tvůrčí práce, nebo se prostě musíte trefit hercům do pusy čili víceméně křížovka?
Poly: Rozhodně je to tvůrčí práce a vždy jsem se snažil to dělat dobře, aby to znělo přirozeně a česky. Někdy jsem dělal i dialogy, tzn. opravdu musíš přesně „klást do pusy“, a repliky zapisovat s timecody a speciálními znaky.
Novinka GRRRotesky mi přijde hudebně hodně natlakovaná, energická. Jednou jste v jednom rozhovoru prohlásili, že vás baví jedovaté syntetické zvuky. Dovedete si představit, že byste udělali desku, kde by měla elektronika navrch nad kytarami, ovšem při zachování té energie?BlackDrum: Myslím, že vyloženě elektronickou muziku bychom ani dělat nechtěli. Přece jen jsme všichni vyšli z kytarové muziky. Nás baví taková elektronika, která dodává kytarám ještě energii a špínu navíc. Kdysi nebyly takové možnosti a dle mého názoru klávesy spíše muziku umravňovaly.
Vaše desky mají vždycky silný jednotící vizuál, co vás inspirovalo ke gangsterské image na novince?
Poly: To tak nějak samo vzniklo z názvu GRRRotesky. Nejdřív jsme si představovali Chaplina jako Al Caponeho a spol. Pak jsme se začali víc nořit do vizuálu němého filmu 20. a 30. let, propojilo se to s hororovou klasikou té doby, s prohibicí a tehdejšími gangsterskými partami. S autorem grafiky Dantem jsme potom nafotili pár fotek v tomhle stylu a titulka alba je vyloženě odkazem na plakáty starých němých hororových filmů.
Jak vznikl samotný titul GRRRotesky?
Poly: Na základě řady skladeb na albu, které nesou jisté groteskní „gangsta“ stopy, jsme vymysleli GRRRotesky jako jakousi symbiózu groteskna a černého humoru i vzteku – komiksové GRRR. Celé to berte s nadhledem, nám v téhle době dělá problémy brát cokoli vážně.
