RECENZE: Každý lúzr by si měl poslechnout nového Iggyho Popa

Po zklidněných albech z poslední doby je tu opět nadávky plivající, kolem sebe kopající a vztyčenými prostředníčky mávající Iggy Pop. Na Every Loser zní naštvaná hudba do naštvané doby.

Na otázku, jaká nová deska Iggyho Popa je, by se dalo velmi zjednodušeně odpovědět protiotázkou: Jak asi může dopadnou album punkového kmotra, na němž se podílela jména jako Dave Navarro (bývalý kytarista Red Hot Chili Peppers a Jane’s Addiction), Duff McKagan, baskytarista Guns N’Roses, bubeník Red Hot Chili Peppers Chad Smith nebo kytarista Stone Gossard z kapely Pearl Jam?

V lesku renomovaných rockových jmen se neztrácí ani zesnulý bubeník Taylor Hawkins z Foo Fighters, který hraje na bicí a na piano v písni Comments, na níž se podílel i autorsky. A ještě než se dostaneme k samotnému Iggymu, zmiňme vydatný spoluautorský, muzikantský a producentský vklad Andrewa Watta, bez něhož by album Every Loser neznělo tak, jak zní.

Čili znovu. Může album, které dával dohromady tak silný tým, dopadnout vyloženě špatně? Teoreticky to samozřejmě možné je, ale to by se museli všichni zúčastnění opravdu „snažit“. Což se nestalo a počínaje úvodním kopancem mezi oči Frenzy je jasné, že Iggy Pop je opět natlakovaný energií, o kterou se musí a chce podělit s posluchači.

Every Loser

75 %

Iggy Pop

Po úvodním nářezu se deska trochu zklidní, což ale neznamená, že by se vytratila jiskra a náboj. Strung Up Johnny, postavená na takřka archetypálních kytarových riffech, výrazné base a klávesové lince ve slokách hromadí napětí, které pak exploduje v refrénu.

Jak prosté, ale jak stále účinné. Iggy Pop a všichni zúčastnění jako kdyby se dotýkali samotné podstaty rockové hudby, aniž se ale spokojí s unaveným retrem. Skladby jako Modern Day Ripoff nebo jedovatě sarkastická Neo Punk upomínají staré časy s The Stooges, ale nejde o trapné nebo dýchavičné rabování minulosti.

Pop nemusí nic předstírat, nijak se stylizovat. Je zcela svůj a přirozený, uvěřitelný. A stále dokáže přijít se silnými písničkami, viz zmíněnou Comments, v jejímž svůdně tepavém rytmu jako bychom zaslechli ozvěny celé post-punkové scény kolem klubu CBGB. Kruh se uzavírá, zároveň se zůstává otevřený. Neboť nic nenasvědčuje tomu, že by Iggy Pop hodlal svěsit fangli a odebrat se do důchodu.