Pološílená zpěvačka běhá po pódiu, v amoku mlátí do věcí a taky kouše lidi v publiku. Před časem jí poté, co hlavou mlátila do kytary, začala téct krev, při zuřivých skocích si dokonce nalomila žebra. "Lidi o mně říkají, že jsem energická, entuziastická a otevřená,“ prohlásila Ida ve svém prvním rozhovoru pro britská média, u nějž do sebe podle reportéra Timesů lámala sklenku vína za sklenkou. "Podle mého ale taková rozhodně nejsem,“ dodala s tím, že v jádru přeci dělá popové songy.
Je pravda, že rozporů je v její krátké kariéře víc než dost. Když začínala se zpěvem, měla tenký holčičí hlas, z něhož zřejmě až pobyt na barech udělal špinavý a trochu znuděný chraplák, jímž na debutové desce své kapely Ida Maria vyřvává hesla jako: "Mám tě mnohem radši, když jsi nahý.“ Svoje možnosti prý odhalila, když chodila na školu v Bergenu. "Byl to večer, kdy si mohl za mikrofon stoupnout každý a byl tam Erlend z Kings of Convenience jenom se svojí kytarou a byla to strašná nuda. Naštvalo mě to. Takže když vyfičel, šla jsem zpívat a všechno to ze sebe vypustila – ten vztek a emoce,“ vzpomíná Ida.
Hudbu studovala na katolické škole a jako jediná ze třídy ještě není vdaná, nemá děti a navíc se prosazuje svými odvážnými texty. Po úspěchu v Norsku, kde loni vyhrála hned dvě vyhledávací talentové soutěže, a Švédsku, kde právě žije, dokončila debutovou desku Fortress Round My Heart, která vyšla i v Británii a sklidila skoro samé pozitivní recenze.
A ještě něco je na ní zajímavé: trpí tzv. synestezií, což znamená sdružení vjemů různých tělesných smyslů. V praxi to vypadá tak, že hudbu vidí i jako barvy. A jak vypadá ta její vlastní? "V jednom ohledu je to bordel, ohromující přílivová vlna základních barev, velká, troufalá a nádherná. V jiném je černá. Černá jako peklo,“ říká. No, prostě bipolární medvěd, tahle holka.
