Album potvrzuje, že "evropský jazz" naší podtřicátnické generace není výhradně studiově-experimentální záležitostí, nýbrž že si dokáže najít publikum i ve standardním klubovém prostředí.
Vertigo Quintet vytváří skladby odpovídající spíše kompozičnímu rozvíjení komorní vážné hudby než jazzovému typu chórusových sól nad pravidelným a neměnným beatem.
Ústřední postavou je pianista Vojtěch Procházka, který v sólech přináší vzorové ukázky takové kompozičně-improvizační práce.
Nicméně sóla trumpetisty Oskara Töröka a saxofonisty Marcela Bárty rovněž zdařile plní svoji úlohu – v jejich případě vytváření epizod zapadajících do celkové koncepce. A toto pojetí účinně naplňují i basista Rastislav Uhrík a bubeník Daniel Šoltis.
O kolektivní shodě svědčí rovněž to, že na sedmi původních skladbách, ze kterých album sestává, se Procházka podílí pouze jedinou, ostatní čísla jsou rovnoměrně rozložena mezi další členy souboru.
Vzácné pochopení prokazuje účast Smyčcového Quarteta Vladana Malinjaka, které má ve dvou skladbách přiřčenu sice omezenou, avšak přesně vytýčenou úlohu.
Zvládnout takovou kombinaci v běžném klubovém provozu s jeho obvyklými ekonomickými podmínkami vyžaduje od všech zúčastněných značnou dávku nadšení – a to musíme zmínit i hostující zpěvačku Lenku Dusilovou.
Rodí se tu zkrátka nový typ rozjímavé hudby, která nabízí zastavení, ale také riskuje, že poskytne jen nezávaznou kulisu ke snění. Od toho ji zachraňuje především napětí v sólech.
Vertigo Quintet má hudebníky, kteří by si s tímto dilematem mohli poradit. Je sympatické, že se vydali touto u nás neprošlapanou cestou. Pokračování však bude vyžadovat ještě spoustu hledání a energie.
Vertigo Quintet - Live u Staré paní
Amplion Records, délka CD 71:23
