Co jsou vlastně zač? Jaká to byla práce? A jakou měli pubertu?
Oto Klempíř: Citlivý paranoidní sebezpytný grázl
Textař, zpěvák a rapper skupiny J.A.R., s níž natočil pět alb. Narodil se v roce 1963 v Kyjově, ale od dosažení plnoletosti žije v Praze. Už léta pracuje v reklamní branži a v současné době zastává post kreativního ředitele v agentuře Ogilvy & Mather. Kromě toho je autorem básnických sbírek Je tu dostatečný počet statečných (1999) a Antiranař (2002), které vydalo brněnské nakladatelství Petrov. Má dva syny, třináctiletého Kryštofa a dvouletého Davida.
O čem je text písničky On My Head? Kdysi jsi mi říkal, že je to o šnupání kokainu (poloha šňupajícího člověka by se při troše fantazie dala označit jako stoj na hlavě, pozn. aut.), ale předpokládám, že sis ze mě dělal srandu.
Jasně, že jsem si z tebe dělal srandu. Je to o seznamování kluků s holkama, kde on jí říká takový ty romanticky věci, co si, podle mýho, kluci s holkama při seznamování říkají.
Proč vlastně režisér Janák oslovil staré rockové pardály, jako jste vy dva? Nějaký boyband by k teenage komedii působil logičtěji.
Určitě. Oni boybandy zkoušeli do toho druhýho filmu, ale to nemá ten tlak. To funguje jenom s klipem. Oni maj vetšinou jednu písničku, k tý maj klip a zbytek je smrt. Navíc tydlety kluci nedokážou složit dobrou písničku jen tak na zavolání do dvou měsíců. Nebo napsat hudbu k filmu.
Na jakou muziku jsi balil holky, když ti bylo třeba šestnáct?
Napřed jsem se pokoušel přezpívat nějaký písničky od Crosby, Still, Nash & Young a nejvíc skladbu Déjá Vu. To se jim líbilo. A pak jsem jim začal vysvětlovat, že to není skupina Déjá Vu, že to je skupina Crosby, Still, Nash & Young a že to je jejich skladba Déjá Vu. A ukazoval jsem jim desku. To už je nezajímalo. A tak jsem jim začal vysvětlovat, že déjá vu znamená již jednou viděno. To je když člověk čumí z okna, nebo sedí v parku na lavičce a najednou má dojem, že to jde chvilku pozpátku. Každý to někdy zažil. Já když jsem to měl poprvý, tak jsem měl dojem, že mi mozek začíná cvakat křepelčí polku. Sem si říkal, co to bylo? Já to nechci! Ale zároveň mě to fascinovalo.
Miroslav Chyška: Rafťáci byla šibenice
Kytarista, skladatel, člen J.A.R. a zakládající bývalý člen skupiny Illustratosphere. Narodil se v Praze v roce 1972, hře na kytaru se věnuje od třinácti a mezi jeho učitele patřili i Zuzana Navarová a Jiří Šedivý. V minulosti hrál se skupina Die El. Eleffant?!, Sexy Dancers, Subraru nebo New Orchestra Of The Dream bubeníka Štěpána Smetáčka. Věnuje se i skládání hudby pro reklamy. Snowboarďáci a Rafťáci byli prozatím jeho jedinou prací na filmové hudbě.
Kolik jste měli času na Rafťáky?
Měsíc. Na složení, otextování, nahrání dvaceti tří plnohodnotných tejků. K tomu asi dalších čtyřicet editových verzí muziky.
Ty jo.
Ale ono se to samozřejmě nedá stihnout, takže jsem o tom přemýšlel už předem, vlastně nějakých sedmdesát procent věcí jsem měl připravených ještě než jsme šli do studia. Byla to teda šibenice, dokázal bych si představit nepatrně - to znamená asi tak třikrát víc- času, ale odevzdané to je.
Nemůže ten časový pres být někdy naopak výhoda?
Přesně tak. Protože ono se nedá dodělat nikdy nic. Probudíš se druhý den a máš úplně jiný stav. Čas pořád plyne a můžeš cokoliv předělávat donekonečna, i když je to jednoduchá písnička. Termín je ideální v tom, že nemáš šanci se v tom babrat.
Teď máte dělat hudbu i k Ro(c)ku Podvraťáků, což bude film o mladé kapele. Předpokládám, že budeš skládat písničky i pro ně...
Ano budu, snad. Pokud ano, bude tu jistý oříšek a to najít zpěváka který propůjčí hlas jednomu z herců, pouze ve zpěvu.
Celý dvojrozhovor najdete v březnovém čísle časopisu Filter se zpěvačkou Pink na obálce. - více zde
