Předcházející Hudební glosář najdete zde
Musím přiznat, že když se nakonec ta Lucie na Andělích sešla, byl jsem dojat – myslím, že stejně jako oni sami. Více zde. V okamžiku objetí Kodyma s Kollerem emoce skrz obrazovku téměř stříkaly, a přitom to fakt nebyl kýč. Určitě nejsem jediný, koho napadlo, že teď by byla ta pravá chvíle na aspoň jeden společný vzpomínkový koncert. Vůbec netuším, jak po samotném ceremoniálu ti čtyři pánové, kteří skutečně hluboko zbrázdili českou hudbu posledních dvaceti let, ve svém setkání pokračovali. Jestli se hned rozjeli do svých studií a zámků, nebo jestli spolu třeba zašli na pivo. A kdyby se jim – jako "velkým klukům" – podařilo opravdu spory zažehnat, měl bych nápad. Což takhle zkusit dokázat, že na Vypich se vejde i víc než 60 tisíc lidí?
A ještě jednou Anděl. Těžko mě někdo může nařknout, že bych byl jeho bůhvíjakým fanouškem. I podobné televizní trachtace obvykle vynechávám, pokud mě profesní důvody nepřikovají k televizoru. Přesto všechno musím za sebe prohlásit jednu věc, která mě překvapila možná ještě víc, než setkání Lucie: totiž moderování Ewy Farne a Tomáše Kluse. Byli mladě bezprostřední, mile přirození, skoro až jakoby bezbranní, žádná vypočítavost. Nápad, kdy každou kategorii uváděli kratičkým, většinou opravdu vtipným duetkem za doprovodu ukulele byl výborný, přesněji výborně zvládnutý. Nevzpomínám si, kdy jsem měl z nějakých moderátorů naposledy takhle dobrý dojem. A tak mě napadá, že v tomhle řemesle bych oba protagonisty možná viděl radši než v tom jejich hlavním...
Minulý pátek jsem si dal koncertní "dvoják", jak říkají muzikanti. The Young Gods přivezli do vyprodaného Paláce Akropolis program, ve kterém přehráli snad celou novou desku Everybody Knows. Jejich současná poloha je logickou výslednicí vlastně všech dosavadních stylových proměn, kterými prošli, od poměrně drsné elektroniky až po akustickou hudbu. Angažmá kytaristy do stálé sestavy a fakt, že občas i zpěvák Franz Treichler prohrábne španělku, sice šidí nás novináře o možnost používání docela dobrého bonmotu, označujícího The Young Gods za "nejlepší kytarovou kapelu bez kytar", ale výsledek za to stojí.
Striktní policejní hodina v Akropoli (musí se končit na minutu v deset) má jednu, asi jedinou, výhodu: pokud se někde v Praze ještě něco zajímavého děje, stíháte to. Do Jazz Docku na smíchovské nábřeží je ze Žižkova sice poměrně komplikovaná doprava, ale mnohdy se vyplatí cestu podstoupit. Onoho pátku tam vystoupil americký avantgardní kytarista Gary Lucas v poloimprovizovaném programu s Čechy Pavlem Zajíčkem, Michalem Nejtkem a Ivanem Acherem. Velmi silné. Jak jsem zaznamenal, leckoho tohle spojení překvapilo, je ale logické. Lucas průběžně spolupracuje s českými více či méně undergroundovými muzikanty už od konce 80. let. Živě hrál s Půlnocí, Plastiky i DG 307, nahrával s Urfaustem, Vráťou Brabencem, s Mirkou Křivánkovou. Má Čechy rád a podle nadstandardně zaplněného Jazz Docku soudě, i oni mají rádi jeho.
Na Pražském hradě už nějaký ten pátek probíhá koncertní cyklus Jazz na Hradě. Nevyrovnané programové úrovně sice, avšak zatím poslední úterní koncert vypadal slibně. Zpívala na něm světově známá polská zpěvačka Aga Zaryan, v jejíž kapele figuruje i český kytarista David Dorůžka. Přišla mi o koncertu tisková zpráva, v jejímž závěru bylo uvedeno, že je bezpodmínečně vyžadován společenský oděv. Vzpomněl jsem si na scénu ze své oblíbené Kerouakovy novely Mag. Černý saxofonista Slim se uchází o angažmá v jazzovém klubu pro bílé. Zahraje brilantně, všichni jsou z něj na větvi, pak si ale manažer klubu všimne jeho prošoupaného obleku. Na jeho místo je angažován mnohem horší hráč, nicméně v perfektně padnoucím kvádru. A tak je to i s publikem Jazzu na Hradě. Na tu Agu jsem, maje jen trička a mikiny, nešel.
