Předchozí album Dark Light (2005) vplulo do vln písničkového poprocku a usídlilo se v hitparádách.
Zdálo se, že se HIM zařadí do početného zástupu rockových kapel, které postupem doby "vyměkly". Aktuální nahrávka Venus Doom však znovu obrací kormidlo a nabízí podstatně tvrdší materiál ve formě dlouhometrážních rockových symfonií.
"Před přípravou alba jsme se všichni shodli na tom, že cestu, kterou jsme se v posledních letech vydali, nevnímáme jako správnou," vysvětluje bubeník Mika Karppinen. "Proto jsme se rozhodli pro změnu, k níž nás ostatně vydatně vyzývali i naši příznivci. Chyběla jim naše stará dobrá finská temnota."
Album Venus Doom obsahuje pouhých devět skladeb, nejkratší z nich však trvá pět a půl minuty, nejdelší téměř jedenáct.
"Chtěli jsme přiznat inspiraci Black Sabbath, což pro nás vždy byla zásadní kapela. Proto jsme se nijak nesnažili o klasické tříminutové singly do rádií. Natočili jsme poctivé rockové skladby. A že je nebudou rádia hrát? Tak ať nehrají," říká bubeník. "Nemůžeme přece při skládání přemýšlet o tom, co zabere na trhu. To je cesta do pekel."
Delší písničky bez kláves
Přitom přiznává, že kapela počítala během natáčení alba s tím, že délku skladeb nakonec bude muset zredukovat.
"Bylo nám líto ty písničky krátit, ale byli jsme na to připraveni. Víte, jak to chodí: čerstvě dokončené album si poslechnou lidé na gramofirmě, kteří myslí převážně obchodně, a začnou do vás hučet, že desetiminutové symfonie dnes nikoho nezajímají, že si takovou nahrávku nikdo nekoupí atd. Kupodivu se to ale nestalo. Všichni, kdo desku slyšeli, se vyjádřili v tom smyslu, že je potřeba ji nechat tak, jak je."
V porovnání s předchozím albem Dark Light tak posluchači na nové desce najdou písničky delší, tvrdší a posluchačsky náročnější.
Zcela postrádají klávesové nástroje, nikoli však tradiční melodičnost a zpěvnost. A nechybí ani typická finská posmutnělost a melancholie.
"My bychom nic veselého ani neuměli," usmívá se Karppinen a pohotově vypráví o prvním singlu Kiss of Dawn, který si vzal za námět sebevraždu blízkého přítele zpěváka Ville Vala.
"Vidíme, že ho strašně sžírá tu písničku zpívat. Vnějšímu pozorovateli to může připadat jako masochismus, z našeho hlediska je to ovšem věrohodné vyjádření skutečných emocí. O tom by přece muzika měla být."
Zcela jiné emoce v HIM jistě vzbudil fakt, že se v roce 2006 stali první a dosud jedinou finskou kapelou, která získala zlatou desku v USA, a to za předchozí album Dark Light.
V této souvislosti pak byly v Americe zpětně vydány i předchozí nahrávky. HIM v létě za oceánem absolvovali úspěšný putovní festival Projekt Revolution s Linkin Park a na podzim se tam vrací s vlastním turné.
"Většina lidí si myslí, že v tom hlavní roli hrály štěstí a náhoda," říká Karppinen. "Vždyť když už se v Americe má nějaká finská kapela chytit, proč zrovna my a ne třeba Rasmus nebo Apocalyptica? Měli jsme štěstí, ale také jsme projezdili celou Ameriku a hráli v zapadlých klubech často jen za večeři. Prostě jsme si ten úspěch tvrdě odpracovali, a tak si upřímně myslím, že si ho zasloužíme."
