RECENZE: Herbie Hancock kromě špičkového jazzu nabídl i porci humoru

Vystoupení Herbieho Hancocka by vlastně mohlo sloužit jako iniciační koncert pro všechny, kteří si s jazzem právě netykají. Vstupní brána je lemovaná nejen prvotřídní hudbou, ale i nadhledem a humorem.

Po úvodní předehře vstal evidentně skvěle naladěný Hancock od piana, které střídal se syntezátorem, chopil se mikrofonu, omluvil se, že bude dnes večer možná trochu bláznivý a vysypal ze sebe smršť vtípků, čímž dokonale odlehčil zprvu přece jen trochu akademickou atmosféru.

Ve stejnému duchu probíhalo představování jeho „doprovodného ansámblu“. Uvozovky jsou na místě, protože kvartet složený pochopitelně z excelentních hráčú (bicí, kytara, basová kytara a příčná flétna) se v žádném případě neomezoval na nějaký doprovod, ale byl Herbiemu rovnocenným a plnohodnotným partnerem.

Společné dialogy Hancockova klavíru třeba s kytarou nebo bicími byly skutečnou pochoutkou pro jazzové labužníky.

V plném a čistém zvuku vynikly všechny finesy, klidnější místa a okamžiky, kdy se do toho všichni pořádně opřeli. Hancock sám hrál samozřejmě jako sám pánbůh, ale bylo evidentní, že se necítí jako hvězda, která kolem sebe potřebuje jen bezchybně šlapající křoví, ale že muzikantům opravdu naslouchá, vede s nimi dialog, reaguje na ně. Jak prozradil v nedávném rozhovoru pro MF DNES, může za to účinkování u slavného Milese Davise.

Další důležitou věcí, která vstup do Hancockova hudebního světa může laikovi usnadnit, je fakt, že důraz tu není kladen na okázalé předvádění instrumentální virtuozity, nýbrž na nosný a srozumitelný melodický motiv. Na něj se postupně nabalují další a další témata, která jej po svém originálním a vynalézavým způsobem rozvíjejí.

Herbie Hancock

80 %

O2 universum, Praha

9. listopadu 2019

Hancock se neomezuje jen na jazz, v jeho hudbě zaznívají i prvky soulu, funku a dalších žánrů. Díky zvuku příčné flétny, na kterou mimochodem hrála opravdu půvabná Elena Pinderhughes, čili bylo i na co se dívat, má jeho muzika často křehce snovou atmosféru. Při přídavku Chameleon už se pak bujaře tleskalo do rytmu a euforie gradovala.

Jazzoví milovníci museli být navýsost spokojeni. V případě mistrů žánrů se v hodnoceních koncertů nehraje na to, co kdy kde komu uletělo nebo kde vystoupení spadl řemen. O nic takového tu nejde, Hancock a jeho ansámbl v evidentně skvělé náladě chtěl ten večer kus té pohody přenést i na publikum, a to způsobem, který nanejvýš milují a ovládají jako málokdo. Hudbou. A ta předestřená byla vážně hutná a výživná.