Jazz & Blues Festival 2008 - Herbie Hancock - Německo, Wolfsburg (25. července...

Jazz & Blues Festival 2008 - Herbie Hancock - Německo, Wolfsburg (25. července 2008) | foto: Autostadt/Mark Henderson

Formovala mě klasika, ale i hraní v bordelu, svěřuje se Herbie Hancock

  • 1
Jazzoví labužníci by si měli zaškrtnout datum 9. listopadu. Do Prahy přijede koncertovat skutečná veličina žánru, americký pianista Herbie Hancock, který za rok oslaví osmdesátku a pod jehož prsty se kromě jazzu vejdou rock, funk, soul a další žánry.

Jaký byl váš první kontakt s hudbou?
Poprvé jsem se o ni začal zajímat, když mi bylo šest. Můj nejlepší kamarád, který bydlel kousek od nás, dostal od rodičů k narozeninám klavír. Chodil jsem k němu na návštěvu, koukal jsem, jak hraje, a hrozně mě to zaujalo. Moje máma si toho všimla, a když mi bylo sedm, dostal jsem k narozeninám taky klavír. On to byl vlastně dárek pro celou rodinu, ale já to vnímal tak, že je hlavně pro mě.

Jaká muzika se vám tehdy líbila?
Rhythm and blues. A když jsem se začal učit hrát, dost jsem vnímal a poslouchal klasiku.

Vaši rodiče byli hudební nadšenci?
Ano, milovali hudbu, hlavně big bandy. Counta Basieho nebo Duka Ellingtona. A taky měli rádi klasiku. Můj otec zbožňoval operu, oba rodiče zpívali v kostele, máma se učila jako dítě hrát na klavír, dokonce psala vlastní skladby, čili k hudbě měli velmi blízko. Ale nejen k ní, rodina Hancockova byla plná umělců – malířů a sochařů. Jednou jsme se bavili s otcem, který mi prozradil něco, o čem jsem dlouho neměl ani ponětí.

Prozradíte, co to bylo?
Ptal jsem se ho, jestli jsem jediný profesionální muzikant v naší rodině. Řekl mi, že už jeho strýc Jack byl jazzový pianista. Vážně? Já na to. A kde hrál? Někde v jazzových klubech? Ne, Herbie, odvětil. Hrál v bordelech. Jen si to představte, všechny ty holky kolem a do toho můj prastrýc Jack mlátí do piana...

Proto to většinou muzikanti dělají, aby se kolem nich točilo co nejvíc žen.
To máte pravdu.

Spolupracoval jste s mnoha vynikajícími jazzovými muzikanty, kromě jiného s Milesem Davisem. Jak se s tímhle velikánem hrálo?
To byla neuvěřitelná zkušenost. Od Milese jsem se toho naučil strašně moc, v první řadě poslouchat. To byla první věc, které jsem si všiml, když jsem s ním hrál. Když začal sólo, skutečně velmi pečlivě vnímal hru všech členů kapely. Což nás inspirovalo k tomu, abychom ze sebe vydali maximum. Čímž jsme mu vlastně i pomáhali, aby jeho improvizovaná sóla byla co nejlepší. Každý zkrátka dělal všechno pro to, aby byl výsledek naprosto dokonalý. Navíc byl velmi otevřený, učil se od nás. Věděl, že se zajímáme o avantgardu, že posloucháme třeba Johna Coltranea, který začátkem 60. let experimentoval s mnoha směry a otevíral jazz novým teritoriím, což ho taky velmi zajímalo.

Podílel jste se i na albu našeho jazzového basisty Miroslava Vitouše nazvaném Infinite Search. Vybavíte si, jak vám to šlo dohromady?Nádherně, vzpomínám na to moc rád. Miroslav je skvělý muzikant, velmi talentovaný. Hodně jsem si hraní s ním vychutnal.

Složil jste několik soundtracků, kromě jiného hudbu ke slavné Zvětšenině nebo k Oscarem oceněnému hudebnímu snímku Kolem půlnoci. Co vás láká na práci pro film?
Je to něco jiného, než když píšu hudbu jako takovou. Ta si žije vlastním životem a každý, kdo ji poslouchá, si k ní může přiřadit své vzpomínky, zážitky, vizuální vjemy. Kdežto když skládám pro film, musím mít na paměti, že sloužím příběhu. Beru v potaz herce, postavy, jejich dialogy. Mám určité zadání, myslím na diváky, držím se režisérovy představy. Prostě pracuju v jistých mantinelech, což je však pro mě inspirující. Uvažuju jinak, než kdybych skládal „jen tak“.

Jak se stalo, že jste si zahrál v komiksové sci-fi Valerian a město tisíce planet od francouzského režiséra Luca Bessona?
To se přihodilo velmi jednoduše. Luc Besson si mě zkrátka našel a přednesl mi prosbu, že by mě chtěl mít ve filmu. Popovídali jsme si spolu, zjistili jsme, že si rozumíme, takže jsem na jeho nabídku kývl.