Na sklonku roku 2024 vydaný záznam Live At Budokan není jen další koncertní dvojalbum, natočené před nadšeným publikem v proslulé japonské hale. Tohle jsou Helloween, jedna z kapel, na které jsem v onom věku, kdy si člověk pozvolna formuje hudební vkus a směrování, přísahal. A navíc Helloween opět s Michaelem Kiskem za mikrofonem a Kaiem Hansenem s kytarou.
Nedělám si iluze, že si pánové před pár lety padli kolem krku čistě jen proto, že to bez sebe už nemohli vydržet. Je mi jasné, že pro Michaela Kiskeho je precizně střižený germánský power speed metalový kabátek jen něco na způsob divadelního kostýmu, přičemž v soukromí upřednostňuje zcela jiný druh oděvu. Neřeším, odpouštím, toleruji, protože při poslechu patnácti perfektně sejmutých, zahraných a zazpívaných písní novějšího i staršího data si prostě a jednoduše lebedím.
Zdi Jericha se opět bortí
Po Kiskeho odchodu jsem o alba Helloween postupně ztrácel zájem. Náhradník Andi Deris je sice sympaťák, ale Michiho pěveckých kvalit nikdy nedosahoval. Ani nemohl, Kiske byl a je jenom jeden. Nedostižný vzor všech metalových „výškařů“. Bez Michaela Kiskeho, ale i bez kytaristy, zpěváka a skladatele Kaie Hansena, jednoho ze zakládajících členů, to prostě v mých uších nebyli ti praví Helloween, které jsem tak zbožňoval nejen na obou dílech Keeper Of The Seven Keys, samozřejmě i na debutu Walls Of Jericho, ale také na deskách Pink Bubbles Go Ape a Chameleon.
Při psaní těchto řádků mi v uších zní Eagle Fly Free a jsem zpět. Některé písničky ani nemusím poslouchat celé, znám je nazpaměť. V duchu se přidávám k fanouškovskému chorálu, který zní v refrénech. Běhá mi mráz po zádech z typicky „helloweenovsky“ trylkujících kytar a vychutnávám si na poměry žánru neslýchaně nápaditou a netypickou hru věčně usměvavého baskytaristy Markuse Grosskopfa. A když se ozvou trouby z Jericha, otevírající medley z Kaiem Hansenem odzpívaných věcí z dob před příchodem Michaela Kiskeho, nezřízeně se těším na letošní říjnový koncert Helloween v O2 areně a také na chystané nové album.
