RECENZE: Green Day a jejich notně vyčichlá hra na punk

Květ mládí uvadl. Co bylo kdysi svěží, je dnes k uzoufání ucourané, mdlé a plytké. Jinými slovy, kapela Green Day nevystihla okamžik, kdy měla bez ztráty kytičky odejít ze scény.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Green Day

Sledovat Rock

Green Day to svého času dokázali dvakrát. V roce 1994 s úspěšným albem Dookie pomáhali rozpoutat neopunkovou horečku, a když se s postupem let zdálo, že jejich pramen generující neodolatelně chytlavé melodické písničky vysychá, kontrovali v roce 2004 další komerční bombou American Idiot. Výsledek? Osm milionů prodaných výlisků, hity jako American Idiot, Jesus of Suburbia nebo Wake Me Up When September Ends.

Hattrick se nicméně nekonal, nekoná a konat asi nebude, neboť s dalšími deskami to s Green Day šlo opět spíš z kopce a na novince Father of All Motherfuckers je nejzajímavější její název. Jinak je tahle kratičká, sotva půlhodinová koláž muziky nevzrušivá a ukrutně vyčichlá

Green Day už dávno nemohou operovat s přízviskem „punk“, nehledě na to, že mnozí žánroví puristé jim tuto škatulku odpírali od začátku.

Nicméně, měli alespoň částečně pel teenagerské rebelie, uměli napsat chytlavé písničky, dokázali natočit alba, která se strefila do momentální nálady.

Co z toho zbylo na novince? Stručně a přísně řečeno zhola nic. V přímém přenosu sledujeme trápení se, upachtěnou snahu natočit desku ne proto, že „chci“, ale proto, že „musím“.

Father of All Motherfuckers je k uzoufání nudná sbírka béčkových stran singlů, zmatená a bezkoncepční koláž nedodělků. Není dobré, když rozpaky vzbuzuje už otevírák, který by měl být výkladní skříní alba.

Green Day se v něm nezmůžou na nic víc než na pár ožvýkaných kytarových riffů a plytkou melodii, která by otravovala i v sebehloupější americké teenagerské komedii, kde s hudebním doprovodem věru nedělají žádné štráchy.

Green Day nikdy neměli ambice hrát náročnou muziku, ale dosud jsem z nich neměl pocit, že jim stačí psát podkres k filmům, kde spolu pohlední lidé chtějí spát, leč osud jim pod nohy klade rozličné překážky, až si ve finále konečně zasouloží.

Dál to není lepší. Opravdu si lámu hlavu, kde zpěvák Billie Joe Armstrong, bubeník Tré Cool, baskytarista Mike Dirnt a kytatista Jason White, který se stal regulérním členem v roce 2012, potratili smysl pro sdělné a energické písničky. Protože to, co se odehrává na desce, je zoufale pitomé už po několika minutách. 

Father of All Motherfuckers

30 %

Green Day

Titulní skladba štve už po třetím poslechu, podobně i druhá Fire, Ready, Aim a sotva se jakžtakž chytnete u opravdu „neotřele“ nazvané Oh Yeah!, čeká vás Meet Me on the Roof, jejíž ústřední melodická linka je svěží asi jako recept na „ratatule“ od Jiřího Babici. Jdeme dál, I Was a Teenage Teenager je vtipná a chytlavá jen názvem, jinak je to opět pitomý popěvek, k němuž by se kapela ve svých vrcholných okamžicích nikdy nesnížila.

Poslouchat novou desku Green Day je opravdu utrpení. Proč je tu dýchavičný rokenrolový revival Stab You in the Heart? Proč to celé zní tak strašně mdle a zaprášeně? Proč prakticky u každé skladby po několika vteřinách přesně víte, jak se bude vyvíjet a že skončí přesně tak marně a suše, jak začala?

Těžko říct. Každopádně touhle deskou Green Day nejspíš definitivně potvrdili, že doby, kdy ve svém žánru platili za vlajkonoše, jsou nenávratně pryč.

Hlídací kočka

Vstupenky Vám chytím vždycky. Pohlídám přednostní prodeje, vstupenky na poslední šanci, začátek prodeje, slevy i konání akce.

Sledovat interpreta Green Day

Sledovat Rock