Letošní Grammy ovládla genderová vyváženost a politická korektnost. Hudba jako kdyby zůstala až na druhém místě, důležitější byly neustálé, přímo i mezi řádky formulované proklamace o toleranci, sounáležitosti, emotivní apely o svobodě, lásce a porozumění. A to ponejvíce z úst žen, neboť ty na letošním ročníku hudebních cen dominovaly.
Na obém samozřejmě není zhola nic špatného či zavrženíhodného, jen jsem měl dojem, že je to všechno jaksi předem jasně dané, nalajnované a jen pramálo jde o to, kdo za loňský rok předvedl hudebně něco skutečně pozoruhodného. Anebo se zkrátka s mainstreamem, který lahodí akademii Grammy, hrubě rozcházím. Nerozumím příliš ani ceně za nejlepší rockové album pro The Strokes a i v metalovém ranku se za loňský rok urodilo mnoho ještě vydatnějších věcí než vyznamenaní Body Count – nic tedy proti nim.
Dalším pochopitelným backgroundem letošního ročníku hudebních cen byla celosvětová pandemie. I na tu samozřejmě v proslovech došlo a i kvůli ní byl slavnostní ceremoniál oproti minulým letům značně osekaný, byť stále velmi pompézní a načančaný. Těch velkých slov o defilujících interpretech, z jejichž hudby v uchu neuvízne jediný elektrizující tón.
Těch honosných rób nebo naopak minimalistických kostýmků, viz bikiny, které zpěvačce Dua Lipě zakrývaly opravdu jen to nejnutnější. A těch stoprocentně americky forsírovaných emocí – ještě že tu bylo vtipné průvodní slovo Trevora Noaha, jinak by se člověk vizuálním ekvivalentem desetipatrového svatebního dortu málem až zalkl.
Proti výsledkům vlastně nelze ničeho namítat, jsou takové, jaké měly a musejí být. Je třeba ocenit postoj, myšlenku, zdviženou pěst proti bezpráví a zlovůli. A pak taky nějakou tu pěknou písničku, rozumí se, nejlépe v podání pěkně stavěné zpěvačky. To prosím není sexismus, těch sošných slečen před kamerou defilovalo tolik, že by to zahýbalo i s Eltonem Johnem. Není divu, že si oceněný Harry Styles raději kolem krku přehodil růžové boa, aby nepůsobil nepatřičně maskulinně.
