Slavnostní koncerty tohoto typu bývají poněkud upjaté. Patří k nim převažující „slavnostní“ publikum i projevy (v tomto případě odcházejícího ministra kultury), v nichž se nic zásadního nesdělí.
Ale čas plyne a nedá se zabránit tomu, aby se i události sametové revoluce nezačaly pomaličku – ale jistě – přesouvat do historie a svobodu slavící publikum se netěšilo na raut po koncertě… Večeru 16. listopadu dodala na společenském třpytu i účast prezidenta Petra Pavla.
Nezbytný přesah zajišťovala zvolená skladba, Symfonie č. 2 „Vzkříšení“ od Gustava Mahlera. Dílo je to sice formálně světské, přesto hluboce duchovní mířící kamsi do myšlenkově univerzálního vesmíru. Zvláště v závěru, kde Mahler pracuje i s prostorovým zvukem a některé nástroje nechává znít ze zákulisí.
Těžko říct, zda a k čemu by orchestr inspiroval Zubin Mehta, Sakari Oramo je rozhodně zkušený dirigent, šéf BBC Symphony Orchestra, tělesa, které převzal roku 2013 po Jiřím Bělohlávkovi. S Českou filharmonií spolupracuje od roku 2017.
Není to eruptivní dirigent, se svým stylem dirigování zůstává spíš nad věcí, než aby se ponořil do hlubokých vod mahlerovských prožitků. To nemusí nutně znamenat povrchně extravagantní mávání rukama, ale u Orama mi určitá zdrženlivost chvílemi až vadila.
Je ovšem perfektně připraven a pro orchestr je Mahler denní chleba, takže hrál ve všech sekcích výborně, znělo to měkce a sytě, všechna sóla se povedla výborně. Byl to Mahler – no prostě sametový. Avšak tu největší emoci do provedení vnesl Pražský filharmonický sbor. To skutečně zněl mocný a velebný hlas shůry…
O něco slabší byly výkony dvou sólistek. V případě německé mezzosopranistky Okky von der Damerau by to při přednesu slavné písně „Prasvětlo“ chtělo osobitější i temnější témbr a klidnější, nevibrující zvuk, a u britské sopranistky Lucy Crowe méně slyšitelné námahy. Ale celkově to byl důstojný koncert.
