Živý dojem z další, sobotní reprízy potvrdil, že se pořád ještě najdou inscenace, jejichž režiséři nevnucují divákům podivné, s dílem nesouvisející asociace. Takže nebylo pro jednou nutno zavírat oči a jen poslouchat zpěv i tradičně kultivovanou hru Vídeňských filharmoniků, které řídil izraelský dirigent Dan Ettinger.
Režisér Sven-Eric Bechtolf posunul děj z 18.století přibližně do dvacátých let dvacátého století, nejspíš na šlechtické sídlo někde v Anglii. Tehdy už sice neplatilo feudální právo první noci, které by si rád znovu nárokoval hrabě Almaviva, jenž se ho předtím osvíceně vzdal. Nicméně společenské rozvrstvení nezmizelo, a protože Mozartova a da Ponteho opera otupila revoluční ostří Beaumarchaisovy dramatické předlohy, není příběh nelogický.
W.A.Mozart: Figarova svatbaDirigent Dan Ettinger Režie Sven-Eric Bechtolf Salcburský festival, Dům pro Mozarta, 15.srpna 2015 |
Zvlášť když scénograf Alex Eales postavil na jevišti něco jako domeček pro panenky, jakýsi průřez šlechtickým sídlem s pokoji, kuchyní, koupelnou, půdou i sklepem, v němž má hrabě vinný sklípek. Bechtolf dům zalidnil postavami z opery i přidaným personálem a se všemi rozehrál skutečnou komedii. Přitom však neútočí na bránice lacinými gagy, humor pečlivě odměřuje a nechává ho vždy vyplynout z vypracované situace, z toho, jak postavy působí, jak reagují. Není to sice nic převratného, ale rozhodující je, že všechny figurky jsou lidské a pravdivé, mají v sobě cit a nesou si svůj příběh.
Češi se drželi
Barytonista Luca Pisaroni je trochu klukovsky působící obrýlený hrabě Almaviva s tvárným, příjemným barytonem. Jeho trpící manželku zpívá elegantně vyhlížející a s úctyhodnou pěveckou kulturou zpívající Anett Fritschová. Margarita Gritsková je půvabně roztouženým, klackovitým Cherubínem s krásně barevným mezzosopránem. Legendární britská mezzosopranistka Ann Murrayová předvedla v roli Marcelliny, co všechno se dá udělat z vedlejší role. Mladá rakouská sopranistka Christina Ganschová na sebe zase strhla pozornost v obvykle snadno přehlédnutelné roli Barbariny, z níž udělala naopak nepřehlédnutelnou divošku.
Češi se v této společnosti drželi. Pro Plachetku je Figaro jednou z rolí, které nejvíce odpovídají jeho současným hlasovým možnostem a přednostem. Je to robustní, trochu neohrabaný Figaro, který má co dělat, aby držel krok s vitalitou své milé, komorné Zuzanky, jež má celou situaci pod kontrolou a bude ji mít zjevně i po svatbě. Martina Janková vnesla v této roli na jeviště spontánnost, svěžest, chytrost a půvabný malý sopránek, s nímž umí bezvadně zacházet a vytěžit z něj maximum citu.
Ovace byly veliké, publikum nadšeně tleskalo jak oběma českým pěvcům, tak všem ostatním aktérům této povedené produkce. Poslední představení je na programu v úterý.
