Celá první polovina koncertu byla ovšem "seriózní" - bachovská. Ačkoli i při interpretaci barokního mistra Say razí vlastní cestu: Francouzskou suitu č. 6, sdružující oblíbené dobové tance, a Italský koncert F dur hrál se sobě vlastní eruptivností, extrémní dynamikou a razantním úhozem. Ještě víc pak "ždímal" zvukové možnosti klavíru při Bachově Chaconně d moll v pozdněromantické, robustní úpravě italského skladatele Feruccia Busoniho.
Názor, že hrát s počítačem Stravinského je "znesvěcení Svěcení" nemá opodstatnění. To už by vlastně byla znesvěcující sama Stravinského klavírní zhuštěnina orchestrální skladby. Takové transkripce mívají význam spíše pedagogický než ryze umělecký. Takže k věci: část digitálního zařízení byla připevněna na spodní stranu klavíru a vlastní "mozek", počítač spouštějící klávesy, ovládal za pódiem technik firmy Bösendorfer, jež nástroj vyrobila. Klavír tedy sám "hrál" předtočenou nahrávku a spolu s tímto neviditelným pianistou Fazil Say interpretoval druhý part. Což byl sám o sobě virtuózní výkon, uvážíme-li rychlost a rytmickou preciznost, které skladba vyžaduje. Say to všechno stihl, dokonce si bleskově obracel noty a ještě občas přidržoval struny uvnitř klavíru, aby navodil jiné barvy.
Čtyřikrát přidával, mimo jiné i vlastní transkripci Paganiniho slavného houslového tématu. Klavírní úprava téhož motivu z pera Sergeje Rachmaninova, kterou jsme nedávno slyšeli v podání Michaila Pletněva, je proti tomuto zvukovému gejzíru poklidná selanka.
Ale pokud někdo nabyl dojmu, že Say asi neumí nic než uhánět po klávesách, bušit do nich, jamovat, efektně přidržovat struny a dělat cirkus s počítačem, tak pozor! V jednom z přídavků, ve skladbě Josepha Haydna, zahrál vyloženě technicky, lehce, zkázněně. Fazil Say má mnoho tváří.
|
Pražské jaro: Fazil Say - klavír |
 Jedenatřicetiletý turecký klavírista, jazzman a skladatel Fazil Say. |
 Fazil Say. |
