Když se řekne filmový hudební skladatel, někdo si představí Ennia Morriconeho s taktovkou před velkým orchestrem, jiný Hanse Zimmera u syntezátoru. Francouzský skladatel Eric Serra je primárně kytarista a jeho hudba je jiná. „Liším se a to je výhoda. Ale když mám psát hudbu pro symfoňák, je to pro mě utrpení,“ přiznává.
Váš otec byl šansoniér, ovlivnilo vás to nějak?
Narodil jsem se a muzika byla všude, takže určitě ano. Na kytaru jsem začal hrát v pěti letech, proto si na ten začátek vlastně ani nepamatuju. Je to pro mě, jako bych měl nástroj v ruce odjakživa. A otec navíc poslouchal spoustu žánrů – klasiku, jazz i rhythm & blues, tam někde můžeme najít také počátky mého eklektismu. Pro mě jsou jen dva druhy hudby – dobrá a špatná.
Když jste napsal hudbu k filmu Zlaté oko, řada lidí ji odsuzovala jako málo bondovskou. Jak jste se s tím vyrovnal?
Popravdě řečeno jsem se o těchto názorech dozvěděl až po letech. Překvapilo mě to. Ale je to druhý nejúspěšnější bondovský soundtrack všech dob po Goldfingeru. Tak mi to vysvětlete! Ano, chápu kontroverzi plynoucí z toho, že ta hudba byla prostě jiná. Spousta lidí ji miluje, netrápím se tím, že někdo ne. A nebudu je nutit, aby si to album kupovali.
Musím se přiznat, že je mi asi víc povědomá titulní píseň, kterou napsali U2 a zpívá ji Tina Turner, než zbytek soundtracku...
To se musí stávat u všech bondovek, vždycky je tam přece nějaká hitovka. U Skyfall si taky přece jako první vybavíte Adele, ne? Těžko se tomu vyhnout. A vtipné je, že spousta lidí si myslí, že tu titulní skladbu jsem napsal taky já, tak se to vyrovná.
Další fakt je, že hudba ve filmu bývá potlačena. Vadí vám to?
Když jdete pracovat na soundtracku, musíte si uvědomit, že vaším úkolem je sloužit filmu. To musíte přijmout. Pokud máte problém s egem, není to práce pro vás. Když chci být za hvězdu, udělám si sólové album.
Nicméně koncerty, kde můžete své muzice dát plný prostor, si potom asi užíváte, ne?
Rozhodně. Je to spousta hudby a zábavy. Hrajeme kusy z mých soundtracků, ale samozřejmě je trochu upravujeme – někdy je to elektronika, někdy symfonická hudba a na koncertech jsme jen malá kapela a rádi improvizujeme. Ale klíčové motivy určitě poznáte. Zahrajeme věci z Podzemky, Magické hlubiny, Brutální Nikity, Leona, Pátého elementu, Zlatého oka, Arthura a Minimojů a Lucy.
To zní jako větší zábava než ty koncerty, kde se celý večer hraje jen symfonická hudba.
To rozhodně. Já naše koncerty radši přirovnávám k Pink Floyd než k tomu, co jste popsal. Těch jsem pár viděl a většinou je to vážně nuda. Nedávno jsem byl na koncertu Ennia Morriconeho. A proboha, on je mistr a já ho miluju, takže tohle říkám se vším respektem... ale dirigoval, takže byl celou dobu zády k publiku a byly to jen útržky orchestrální hudby. Po tři čtvrtě hodině toho máte dost. Proto já to dělám jinak. A doufám, že to diváci ocení.
Vy jste vůbec netypický filmový skladatel. Hrajete na kytaru, baskytaru a myslím, že i na bicí. To přece v téhle branži není úplně běžné.
Beru to jako výhodu, díky tomu jsem odlišný já i moje hudba, a to se vždycky hodí. Na druhou stranu mi to způsobuje i problémy. Když mám psát pro symfonický orchestr, je to vážně komplikované. A já to miluju, ale té práce na tom... To vždy lituju, že jsem hudební samouk a ne klasicky školený klavírista jako drtivá většina skladatelů.
Vy jste v podstatě dvorním skladatelem režiséra Luca Bessona. Jak jste se vlastně poznali?
Oběma nám tehdy bylo osmnáct, já už byl profesionální muzikant a on zatím dělal jen asistenta na jednom filmu. Za pár měsíců už točil vlastní film a požádal mě o hudbu, o pár let později se totéž opakovalo u prvního celovečerního filmu a tak dál. Samozřejmě mi to změnilo život. Akorát jsme to ani jeden na tom začátku nevěděli.
Několik filmů přesto udělal s cizí hudbou. Viděl jste je?
Natočil beze mne tři filmy, já viděl dva – Angel-A, který doprovázely spíš písně než kompaktní pro něj psaná hudba, a Valeriana. Užil jsem si to... Jasně že já bych hudbu udělal trochu jinak. Ale Alexandre Desplat, který tu muziku napsal, má můj obrovský respekt. Je to výtečný skladatel.
