RECENZE: Britsko-česká skladatelka Emika vede tichý dialog pomocí klavíru

Její maminka miluje Karla Gotta, ona sama poslouchá lidovou hudbu, elektroniku nebo Leoše Janáčka. Tohle všechno se v její muzice odráží. Emika se nenechává svazovat žánry, její tvorba míří od a do srdce.

Zpěvačka a skladatelka Emika | foto: archiv zpěvačky

Britská hudebnice a zpěvačka s českými kořeny Ema Jolly vystupuje pod jménem Emika a většinou se věnuje velmi svěžímu a nápaditému elektropopu. Roku 2015 však nahrála desku s instrumentálními skladbami Klavírní a letos na ni navázala deskou Klavírní temná, do níž podle vlastních slov vtělila obavy a úzkosti z nadcházejícího mateřství.

Sevřená nahrávka pulzuje emocemi, ale nijak na odiv stavěnými, spíš probleskujícími mezi řádky. Emika nechtěla dokonale vycizelovanou nahrávku, občas je v pozadí slyšet šum, což jen podtrhuje autenticitu. Je to ideální deska na noční poslouchání, kdy vás neruší žádné okolní vjemy a necháte se unášet křehkými a ladnými klavírními črtami.

Není vlastně nijak „temná“, ve čtrnácti skladbičkách je ukryta naděje a odhodlání. Emika jako by prostřednictvím klavíru ani tak nehrála, nýbrž vedla dialog se všemi, kdo jí chtějí naslouchat. Beze slov, jen s pomocí několika tónů a také ticha. Neboť i ono hraje svou roli. Je to hudba v pravém slova smyslu plná tajemství a letmých náznaků. 

Klavírní temná

80 %

Emika

Nic není jasně řečeno, každý si může vybrat, co ho osloví. Emika musela toto album natočit, to je z něj patrné. Její další deska už bude nejspíš opět ve znamení klasických písniček, ale Klavírní temná je svým způsobem jedinečné, nadčasové dílo. Cosi na způsob deníkového zápisku určeného i kolemjdoucím, pokud mají chuť a trpělivost vnímat. Emičin vnitřní svět je totiž tak barevný a zároveň tajuplný, až se člověk bojí, aby ho neopatrným zásahem neponičil a nerozbořil.