RECENZE: Slovenská pěvecká legenda zápasí s časem. Rány mu vrací

Proslulá slovenská pěvkyně Edita Gruberová po čase opět koncertovala v Praze. Čas sice nezastaví ani ona, ale prát se s ním umí. Však je také náležitě vybavena.

Edita Gruberová na koncertě v Obecním domě | foto: Petr Dyrc

Než ale došlo na hysterii v tom řekněme smysluplném, to jest dramatickém operním smyslu, předvedli někteří diváci hysterii trapnou. Když totiž vystoupil slovenský velvyslanec s projevem proneseným v angličtině, začali na něj povykovat, ať mluví slovensky. Uklidnili se, teprve když jim vysvětlil, že tak učiní, ale napřed chce přivítat zahraniční hosty a diplomaty. Koncert, jenž byl součástí sezony Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK, se totiž konal při příležitosti předsednictví Slovenské republiky v Radě Evropské unie.

Edita Gruberová

70 %

Symfonický orchestr hl.m. Prahy FOK

Dirigent Peter Valentovič

Smetanova síň Obecního domu, 30. listopadu 2016

Pak už bouřlivé ovace přivítaly Gruberovou, která je bezesporu jedním z největších vokálních fenoménů dvacátého století. Někdejší emigrantka, která se do vlasti začala vracet až po pádu železné opony, zanedlouho oslaví sedmdesátiny, což je věk, kdy většina sopranistek už dávno nezpívá. Když u nás vystupovala naposledy, na Pražském jaru 2012, bylo zjevné, že i v jejím hlase se už něco zlomilo, že už nikdy neuslyšíme Gruberovou tak, jako třeba ještě v devadesátých letech.

Tohle je prostě fakt, nicméně také je pravda, že legendy mají vlastní kritéria a někdy se vyplatí se před nimi sklonit. Navíc Gruberová tentokrát předvedla trochu jiný program, sestávající pouze z italských belcantových oper, což byla vždy její hlavní doména. Uzpívala pět velkých árií, z Donizettiho oper Linda di Chamounix, Lucie di Lammermoor a Roberto Devereux a z Belliniho Puritánů a Cizinky. To je sám o sobě úctyhodný výkon.

Stokrát zesílený hoboj

Čas už si něco vzal, především dolní polovinu hlasu, která u Gruberové nikdy nebyla extra silná. Má-li Gruberová zpívat klidnou, citovou melodii v této poloze, třeba v árii z Belliniho Puritánů, je pěvecká linka vratká a slabounká, bez kulatého bohatého zvuku, jaký známe z posledních let třeba od Anny Nětrebko. Zatímco ale Ruska v repertoáru expanduje, Gruberová si celý život hlídala to svoje, dobře znajíc svůj hlas. Ten nikdy nebyl od přírody bůhvíjak opulentní či barevně výrazný, připomínal spíš úzký hoboj, jenomže Gruberová ho vždy dokázala neuvěřitelným způsobem stokrát zesílit a zvláště ve vyšších polohách doslova napěchovat ohromně zkoncentrovanou energií – a pak třeba zase zeslabit a přitom být slyšet i v poslední řadě.

Nakolik byla její vokální gesta „jen“ artificiální a nakolik dramatická, o tom se může akademicky diskutovat, ale tahle přednost jí každopádně zůstala i na prahu sedmdesátky, stejně jako schopnost pružně a s úžasným „skluzem“ formovat fráze. Někdejší lesk možná zmatněl, některé tóny snad nebyly úplně přesně dotažené, ale při „soupeření“ s flétnou ve slavné árii šílené Lucie z Lammermooru je sázela zcela přesně.

Bel canto je sice hlavně o zpěvu, ale mělo by se zrcadlit i v doprovodu. Jenže chtít po nějakém českém orchestru, aby hrál italskou hudbu – třeba předehru k Belliniho Normě – s lehkostí, elegancí a přitom expresivitou, nikoli hlučně a těžce, je asi zbytečné. Nedokázal to ani orchestr FOK pod taktovkou Petra Valentoviče. Mezi italské bel canto byly vsunuty i dvě části z orchestrální suity slovenského skladatele Alexandera Moyzese Tance z Pohronia, což působilo trochu zvláštně, ale v kontextu večera to bylo logické. Slovenští zbojníci, jakkoli velmi stylizovaní, byli dokonce svým způsobem příjemnější než stokrát omílaná intermezza a jiné vycpávky operních gala. Před meditací z opery Thais od Julese Masseneta ovšem nebylo úniku...

V přídavcích Gruberová jímavě zazpívala lidovou píseň Dolina, Dolina a komickému talentu dala průchod v árii Adély ze Straussova Netopýra. Lze se jistě ptát, jaké je poselství takového koncertu. Že se v sedmdesáti dají zpívat výšky? To přece jen víc. Gruberová má zenit za sebou, ale ani ve svém věku bel canto nevříská - na rozdíl od podstatně mladších českých zpěvaček pokoušejících se u nás bez příslušné techniky zpívat stejný repertoár (a neslavné příklady se najdou i ve světě). V tomhle směru Gruberová bezesporu času rány vrací a dokazuje, co zmůže skálopevná efektivní technika a celoživotní kázeň. Což nakonec obecně vzato neplatí jen v opeře.