Milánské těleso, tvořené členy orchestru proslulého operního domu La Scala, bylo založeno roku 1982. Mělo hudebníkům umožnit hrát nejen opery, ale i běžný symfonický repertoár. V Česku se představilo několikrát, Dvořákovu Prahu zahajovalo už roku 2021.
Tehdy hrálo stejná díla jako letos, to jest Dvořákův Koncert pro cello h moll a Novosvětskou symfonii, jiný byl dirigent a sólista. Ale především byly jiné okolnosti, ještě pokračovala pandemie, takže i hudebníci měli respirátory. Tehdy mne jejich výkon neuchvátil, působil nekoncentrovaně, možná i kvůli zmíněným okolnostem.
Letošní „repete“ měl pod taktovkou sám hudební šéf La Scaly a šéfdirigent orchestru Riccardo Chailly a co se preciznosti a nástrojové brilance týče, rozhodně to byla jiná kvalita. Možná jsem ale čekala trochu víc ozvláštňující „italskosti“ či nekonvenční uvolněnosti, zkrátka „jinakosti“ vnesené do Dvořáka. Zvlášť když zvuk tělesa je citově intenzivní, ale ne tvrdý.
Chailly nicméně už v cellovém koncertě měl vše pevně v rukách, což samozřejmě vůbec není špatně, naopak, jen to celé na mne působilo tak nějak nevyhraněně. Jakoby tradiční česká „kulatost“ chyběla a spontánní italská vášeň se do Dvořáka tak úplně neprosadila.
Podobný dojem jsem měla i ze sólového výkonu Julie Hagenové, pokračovatelky proslulé salcburské dynastie, která dala světu Hagenovo kvarteto. Julia je dcerou jeho zakládajícího člena Clemense Hagena. Soubor udával kritéria hlavně v klasicistním a raně romantickém repertoáru a vlastně i při poslechu hry Julie Hagenové jsem měla pocit, že si spíš pohrává se svítivým Haydnem než aby publiku zprostředkovala vrcholný romantický koncert. Tím nevolám po prvoplánovém patosu, ale přece jen mi chyběla temnější lyrická zpěvnost a trocha toho efektu.
Moje děti klasika nezajímá. Možná je to rebelství věku, říká Magdalena Kožená |
Novosvětská symfonie byla zahrána dokonale - co v ní mělo být, tam bylo, vše bylo vyvážené, zvukově atraktivní, sóla dopadla většinou perfektně. Chaillyho důraz na ukázněnost a uctivé pojetí je hodný obdivu, Dvořák byl prostě čítankově pečlivý Dvořák. Ale stejně jsem se ptala sama sebe - kdyby Chailly svým hudebníkům trochu povolil otěže, takže by z toho vyšel Dvořák méně uctivý, zato stříknutý italskou operou, byl by to malér anebo by to naopak bylo zajímavější?
Přijedou s italskou hudbou?
Víc jsem si užila druhý koncert, také proto, že na něm zazněla i některá málo hraná díla. Především symfonická báseň Útes od (tehdy dvacetiletého) Sergeje Rachmaninova, na motivy básně Michaila Lermontova. Přírodní úkaz je tu alegorickým vyjádřením lidských emocí a vztahů. Barvitá, vzepjatá hudba vyzněla v podání orchestru nádherně plasticky, měkce a vláčně.
Také Rachmaninův Klavírní koncert č. 4 nedosahuje obliby jeho koncertů s čísly 2 a 3. Skladatel jej dokončil až ve Spojených státech roku 1926, ale i pak ho přepracovával, přesto se úspěch nedostavil. Dobové výtky, poukazující na přílišný konzervatismus dnes překvapují. Dílo působí vedle „dvojky“ a „trojky“ moderně, rozhodně ne kýčovitě ani nahodile, člověk vnímá ohlasy impresionismu, ale i jazzu, a samozřejmě oslnivou virtuozitu.
Začíná Dvořákova Praha. Nabídne koncerty Kožené i Jakobína s Plachetkou |
Na koncertě v Rudolfinu se ho chopil ruský pianista Alexander Malofejev (s milánským orchestrem hrál už na Pražském jaru 2024 proslulý Čajkovského „b moll“), který na první pohled překvapil, jak nízko za klavírem seděl. Ale zjevně mu to vyhovovalo, každopádně na první poslech uchvátil téměř živočišně spontánním, lehkým hraním. Hlavou se občas téměř dotýkal kláves, tóny sypal jako perličky a kouzlil brilantní zvukové obrazy. Jako přídavek zahrál Rachmaninovo slavné Preludium cis moll.
Symfonie č. 4 Petra Iljiče Čajkovského se ve své době také nesetkala s nadšením. Dnes se běžně hraje, i když co do proslulosti o píď zaostává za Symfoniemi č. 5 či 6. I ona líčí boj s nepříznivým osudem, směřuje od tmy ke světlu. Pověstná je zvláště třetí věta, v níž smyčce hrají výhradně pizzicato, ale i explozivní závěrečná věta. Energii, zvukovou krásu a ladnost, s níž orchestr symfonii podal, byla radost poslouchat.
Stejně jako u Dvořáka by se dalo uvažovat nad tím, že kdyby ve hře bylo o špetku (ne víc) méně ukázněnosti, jestli by výsledek nebyl paradoxně ještě tvořivější a originálnější. Ovšem to už je debata o vysokém umění, nikoli o podstatě.
Když pak jako přídavek zazněla předehra k Verdiho opeře Síla osudu, člověk jen žasl, kolik se toho po dynamické a agogické stránce dělo v každém taktu. Když ji totiž jako „vatu“ hrávají na operních galavečerech naše orchestry, neděje se v ní takřka nic… Tak třeba jednou Filarmonica della Scala přijede s programem italské hudby.
