Frankfurtský rozhlasový symfonický orchestr, v Německu známější pod názvem hr-Sinfonieorchester Frankfurt, je tělesem veřejnoprávního rozhlasu spolkové země Hesensko. Vedle dalších německých rozhlasových těles, hlavně toho z Mnichova, je u nás méně známý, ale i on má své kvality.
V jeho čele stojí v současnosti Francouz Alain Altinoglu, mimo jiné i hudební ředitel opery v Bruselu, který s ním přijel i do Prahy. Na zahajovacím pátečním koncertě v Rudolfinu zahráli dvě ikonické skladby Antonína Dvořáka, Koncert pro violoncello h moll a Symfonii č. 9 "Z nového světa“.
Sólistou nejslavnějšího díla pro violoncello byl francouzský virtuos Gautier Capuçon. Hrál výborně - nebylo to ani hystericky přepjaté, ani příliš introvertní, nýbrž půvabně rozezpívané v lyrických pasážích, dynamicky proměnlivé a energické ve vášnivých poryvech a ve vzájemné interakci s orchestrem. Jeho doprovod by se dal označit jako spolehlivý, bezproblémový, ale také bez nějakého většího vkladu, tedy na to, že tato skladba je kromě sólové exhibice i symfonická záležitost.
Podobný dojem na mne udělalo provedení Novosvětské symfonie. Bylo to pěkné a pečlivé, všechno bylo na svém místě, hudba pulsovala, vše bylo správně odměřené tempově i dynamicky, sólové vstupy byly bez kazu, frankfurtští hráči jsou opravdu perfektní, „Largo“ svými melodiemi doslova dýchalo.
To charakteristické, čím se orchestr odlišuje od robustnější a zemitější České filharmonie, je jemnější, elegantnější zvuk. Takže největší spokojenost? Ano i ne. Co víc si přát, než přesně a spolehlivě zahranou domácí ikonickou skladbu, v níž posluchače nic nevyvede z klidu. Ale je otázka, zda právě od zahraničního tělesa i dirigenta by se nemělo čekat něco „navíc“, třeba i provokativního. Jako přídavek zazněl – co jiného – jeden ze Slovanských tanců, konkrétně Furiant.
Romantický Fin, drtivý Rus
Pro mne byl větším zážitkem druhý, sobotní večer. Začal Houslovým koncertem d moll od finského klasika Jeana Sibelia, jehož sólistou byl původem litevský houslista Julian Rachlin. Skladbu z počátku 20. století, jejíž začátek text v tištěném programu trefně přirovnal k nekonečné zasněžené pláni, hrál jako skutečný efektní koncert.
Třebaže jde o potemnělou, dramatickou skladbu, pořád zůstává v mantinelech (pozdního) romantismu, a Rachlin ji zbytečně nezatěžkával, vložil do ní jistou nenucenost, lehkost a citovou hloubku. Také orchestr jakoby severskou noc prozařoval přívětivým, byť chladným sluncem, bylo to vroucí a přesto jsme byli pořád na oné severské pláni...
Jsou ovšem místa a situace, kam nedosáhne ani nejjemnější paprsek světla. Vrchol celého hostování frankfurtského orchestru přišel na závěr, v podobě Šostakovičovy Osmé symfonie, která vznikla roku 1943, oficiálně jako výraz radosti z vítězství nad německou armádou u Stalingradu.
Avšak hluboko v podtextu díla jsou přítomny i jiné hrůzy než ty, které způsobili nacisté, a to hrůzy stalinského teroru. Symfonie spíš než do mohutné oslavy ústí do jakéhosi neurčitého klidu. Však se také dílo nesetkalo s pochopením sovětského režimu a dočkalo se odsouzení…
Je to hudba děsivá ve své nelítostné drtivosti, která už sama o sobě přikovává do sedadel. Orchestr ji navíc zahrál s koncentrovaným výrazem, byla to síla a tvrdost, která šla zvnitřku, nikoli jako vnějškový ohlušující efekt, nýbrž jako výraz nadlidské bolesti, přesahující vše myslitelné, kterou byl v hudebních dějinách schopen vyjádřit snad právě jen Šostakovič.
Zklidňující závěrečná pasáž pak spíše než smíření připomínala lidskou bytost chvějící se beznadějí. Bylo to velkolepě zahrané, opět se blýskly jednotlivé sekce, jmenovitě hráči na dřevěné dechové nástroje. Po něčem takovém už si ani nešlo představit žádný přídavek. Celkově festival Dvořákova Praha začal úspěšně.
