Soubor Philharmonix, složený z členů Vídeňských a Berlínských filharmoniků, předvedl v neděli v pražském Divadle X10 originální show.
Už samotné prostředí, připomínající podzemní betonový bunkr, se ukázalo jako ideální pro hrátky s hudbou, které si připravilo sedm muzikantů (dvoje housle, viola, klarinet, kontrabas, violoncello a klavír).
Ovšem nebyly to hrátky lecjaké, hudebníci nikdy nesklouzli do laciné karikatury. Nabídli prostě nápadité a vkusné aranže klasických skladeb určených původně pro velký orchestr, které propojili s hudbou z jiných žánrů.
A tak vedle Rusalčiny árie o měsíčku či Debussyho skladby La Valse zazněla Měsíční řeka od Henryho Manciniho, hudba k filmům o Růžovém panterovi, píseň Don't Stop Me Now z repertoáru Queen nebo lidové melodie z různých koutů Evropy.
Poctu českým skladatelům vzdali kromě Rusalky i do swingu přetvořenou Dvořákovou Humoreskou a skvěle vypracovanou komorní „suitou“ z Janáčkových Příhod lišky Bystroušky. Autorem většiny aranží byl houslista Sebastian Gürtler, jenž se postaral i o různé herecké legrácky, večer v angličtině uváděl klarinetista Daniel Ottensamer.
Bylo to milé a chytré a připomnělo to, že bývaly doby, kdy „vážná hudba“ především plnila roli zábavy na nejvyšší úrovni. Pakliže mottem souboru je „Mysl se musí radovat, srdce jásat a noha podupávat,“ tak ten večer to platilo stoprocentně.
Příliš operní písně
„Opačná“ aranžmá, tedy z komorní do orchestrální podoby, se shodou okolností dala slyšet následující večer, jenž v Rudolfinu patřil Antonínu Dvořákovi. Jeho skladby přednesly Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry a sopranistka Kateřina Kněžíková. Ta zazpívala Písně milostné a Cigánské melodie s novým orchestrálním doprovodem od soudobého skladatele Jiřího Gemrota (který již dříve vytvořil orchestrální aranže Dvořákových písní pro Magdalenu Koženou).
To je samozřejmě legitimní, koneckonců i v tomto případě mohou interpreti kouzlit s výrazem. Jenže právě ten mi chyběl. Kateřina Kněžíková zpívala – všechna čest! – zpaměti bez not, ale přesto její projev na mne působil jako poněkud operně uniformní či sošný co se výrazu týče a s větším vibratem, než by mi leckdy bylo posluchačsky příjemné. Orchestr ještě zahrál Dvořákovy skladby Nokturno H dur a cyklus Legendy, ale nějaký velký zážitek třeba z propracované dynamiky a výjimečné souhry s dirigentem jsem si neodnesla.
Lekce z přednesu
Ten se dostavil až další večer, kdy na pódiu Dvořákovy síně usedl proslulý Gustav Mahler Jugendorchester, složený z mladých hudebníků z různých zemí, který vedl dirigent Manfred Honeck. Houslista Renaud Capucon zahrál Koncert pro housle od E. W. Korngolda úchvatně, silným a krásným tónem, za nějž jistě do nemalé míry vděčí svému vzácnému nástroji z roku 1737, ale rozhodně je i znakem virtuosova umění.
A to, co pak mladí hudebníci předvedli, Honeckem očividně inspirováni, na Symfonii č. 9 od Antona Brucknera, to mohla být i pro leckterý „dospělý“ orchestr lekce z výrazu, z toho, jak se má a dá pracovat s dynamikou od nejjemnějších pianissim až po efektní měkká forte a ze souhry s dirigentem.
Ostatně ukázalo se to i na kouzelně jemně zahraném přídavku po první části koncertu, kdy orchestr spolu s Capuconem přednesl skladbu Pabla Casalse Song of the Birds. Sopečná energie, která z orchestrálního mládí celý večer doslova sálala – právě i při energickém tvoření oněch pianissim – nabíjela i posluchače. A o tom hudba jako taková přece je.
