Ještě před závěrečným večerem přicestovala do Prahy Akademie sv. Martina v polích, proslulý britský komorní orchestr, který založil v 50. letech 20. století dirigent Neville Marriner a který nyní vede americký houslista Joshua Bell.
Ten své stradivárky z roku 1713 mohl uplatnit už v úvodní skladbě večera, nazvané Earth, z pera soudobého amerického skladatele Kevina Putse. Jako součást cyklu Elements poprvé zazněla loni v Hamburku. Jde o v zásadě příjemné, nijak zvlášť komplikované, vskutku „zemitě“ působící dílo, v němž sólové housle mohou představovat třeba sluneční paprsky dopadající na Zemi.
Skladba byla jakýmsi „předskokanem“ slavného Houslového koncertu a moll od Antonína Dvořáka. Tady Bell už předvedl naplno jak vlastní techniku, tak schopnost svůj nástroj, už tak vybavený nádherným zvukem, ještě dál rozezpívat. Komorní obsazení tělesa Dvořákovi také prospělo, posluchač si mohl naplno užívat vzájemný dialog sólisty a muzikantů.
V druhé půli večera se pak Bell změnil v dirigenta, respektive v dirigujícího houslistu a s orchestrem provedl Mozartovu Symfonii č. 41, zvanou Jupiterská. Tento orchestr je „moderní“ – a myslím, že Mozartovi svědčí, hraje-li se na dnešní nástroje, samozřejmě s porozuměním jeho době. A to orchestr umí. Byl to zvukově lahodný a plný, ne však přehuštěný, nýbrž dostatečně štíhlý a průzračný, energický, ale tempově vyvážený Mozart.
Jako přídavky Bell zvolil dvě aranžmá: Chopinova Nokturna cis moll pro housle a orchestr a americké písně Danny Boy od Percyho Graingera. Vedle Dvořáka a hlavně Mozarta ovšem působily poněkud kýčovitě.
Mladistvě zapálený Dvořák
Závěrečný večer se pak nesl na vlně vervy a radosti, jimiž byla na poslech i na pohled doslova napumpována Česká studentská filharmonie, působící pod křídly České filharmonie. Německý dirigent Ingo Metzmacher s ní nastudoval dvě díla.
Nejprve to byl Beethovenův Koncert pro housle, cello a klavír C dur, zkomponovaný v sousedství Třetí symfonie zvané Eroica. Vedle ní možná působí méně závažně, trochu jako graciézně salónní příležitostná skladba, ale přesto obsahuje mnoho pěkné hudby a také dává šanci sólistům. Houslistka Alexandra Conunova, cellista Pablo Ferrández a klavírista Dmitrij Šiškin podali výborné výkony, fungovala i souhra s orchestrem.
Nadšení mladých hudebníků, usměrňované přesnými pokyny dirigenta Metzmachera, pak prostoupilo Dvořákovu Symfonii č. 8. Možná, že ne všechno vyšlo tak perfektně jako u „dospělých“ orchestrů, ale svěřit závěrečný koncert mladým byl dobrý nápad. Symfonie, která je sama plná radosti a vervy, vyzněla v rukách mladých hudebníků jako pravá euforická tečka.
Splněné zadání
Z orchestrálních koncertů vyslechnutých na letošním festivalu utkvěli v paměti nejvíce – jak jinak – Vídeňští filharmonikové, ale také Bamberští symfonikové s Jakubem Hrůšou, především provedením Dvořákovy Novosvětské a Smetanových „švédských“ symfonických básní.
Logisticky i umělecky ambiciózní provedení Mahlerovy Symfonie č. 7 na Výstavišti poněkud utrpělo nepřízní počasí, ale připomnělo, že toto dílo mělo světovou premiéru právě v Praze. U některých koncertů se dá jistě donekonečna debatovat o tom, zda Dvořáka hrát či nehrát na dobové nástroje, anebo nakolik životná je jako celek Korngoldova opera Mrtvé město, ale je to vždy věc vkusu a názoru.
Dvořákova Praha má navíc i silnou komorní řadu, včetně kratších koncertů v Centru Bořislavka, a organizuje i mistrovské kurzy. Své zadání, plynoucí z názvu, to jest opečovávat Antonína Dvořáka, kroužit kolem něj, ozvláštňovat ho a občas vybočit k hudbě dávnější či modernější, plní výborně. O proporcích by se přirozeně rovněž dalo debatovat, ale na další ročníky se milovník klasiky rozhodně bude těšit.
