Soubor Collegium 1704 je spjatý především s barokní, respektive předromantickou hudbou a je jedním z ansámblů, které zkouší své postupy aplikovat i na hudbu z 19. století. Pro Dvořákovu Prahu nastudoval i dvě skladby Antonína Dvořáka.
Na koncertě v Rudolfinu napřed zazněl Koncert pro klavír g moll, v němž se představil kanadský pianista Eric Guo. Hrál na repliku dobového nástroje z poloviny 19. století z dílny amerického výrobce historických klavírů Paula McNultyho.
Ztracený klavír
Můj dojem z provedení byl rozpačitý. Nástroj vypadá pěkně na pohled, ale jeho zvuk je slaboučký, limitovaný v dynamice i barvách. Guo je v jeho ovládání jistěže virtuos, ostatně pyšní se vítězstvím v Chopinově soutěži ve hře na historické nástroje – ale ani on samozřejmě nemůže z nástroje dostat to, co v něm není. Navíc ve skladbě, kde klavír a orchestr jsou víceméně rovnocennými partnery.
Výsledkem bylo, že zvuk klavíru se často ztrácel a pokud byl slyšet, tak matně. Uměla bych si ho představit v malém sále, jak na něj pianista předvádí drobnější sólové skladby a nechává tak vyniknout jeho jemný, trochu zvonivý zvuk. Pro velký romantický koncert 19. století ve velkém sále však z hlediska posluchače považuji takový nástroj za nevhodný.
Ostatně možná ne pouze z nadšení z potlesku či z ješitnosti Guo po koncertě zařadil ne jeden přídavek, jak bývá v takovém případě nejobvyklejší, ale hned čtyři sólové kousky, všechny od Fryderyka Chopina. Možná chtěl historický klavír představit právě trochu jinak. Poslouchalo se to celkem příjemně, ale i tak – buďme vděčni za moderní nástroje.
Ostatně ani orchestr přes svoji virtuozitu nemohl dát Dvořákovi to, co dává barokním autorům. A co naopak „moderní“ tělesa mohou dát Dvořákovi. Provedení vyznělo spíše suše a úsečně, emocionálně vyznělo jakoby do prázdna, byť Václav Luks byl ve formování výrazu důsledný.
Lépe se poslouchala „vsuvka“ mezi oběma Dvořáky, Symfonie č. 7 Jana Václava Kalivody, pražského rodáka o generaci staršího než Antonín Dvořák. Důvodem možná bylo, že toto dílo, zkomponované trochu v beethovenovském, přesto docela osobitém stylu, stojí někde na prahu romantismu.
V závěrečném, málokdy uváděném Dvořákově vlasteneckém hymnu Dědicové Bílé hory se k orchestru připojil sbor Collegium Vocale 1704. Velebný a hymnický charakter díla vyzněl právě v oné hymničnosti tak napůl, což opět nepřičítám kvalitám hudebníků a zpěváků, ale jejich zaměření na jiný styl.
Také mne překvapilo, že text Vítězslava Hálka se zpíval v anglickém překladu. Kdyby v Praze hostoval některý anglický sbor, bylo by to logické, ale takhle mi to připadalo zbytečné, zvlášť když toto Dvořákovo dílo – mimochodem jeho první velký úspěch – zaznělo roku 1873 v Praze.
Možná za tím byla snaha upozornit na osobnost reverenda a muzikologa Johna Troutbecka (1832-1899), jenž přeložil do angličtiny i Dvořákovy skladby Svatá Ludmila a Svatební košile. To by však stačilo připomenout v tištěném programu; v něm však paradoxně o Troutbeckovi nic bližšího uvedeno nebylo, takže stručné vysvětlení podal na pódiu ředitel festivalu Jan Simon.
Suverénní Vondráček
Moderní orchestrální zvuk se vrátil do Rudolfina následujícího dne, kdy na festivalu vystoupil Luzerner Sinfonieorchester s dirigentem Michaelem Sanderlingem. Hned vstupní předehra Egmont od Beethovena měla patřičnou zvukovou grandióznost a razanci.
V Klavírním koncertu č. 1 Sergeje Rachmaninova se představil český virtuos Lukáš Vondráček, jenž tohoto autora hraje rád a dobře. I tentokrát mu dal, co jeho jest – dravost, energii, robustnost a technickou suverenitu, mimo jiné zřetelnost každé noty. Nakonec ještě přidal Rachmaninovo Preludium cis moll.
Orchestr pak zahrál Dvořákovu Symfonii č. 5, stojící někde na pomezí autorových raných, ještě nevyzrálých symfonií a těch vrcholných. Švýcarský orchestr zní trochu jinak než třeba na festivalu nedávno hostující Bamberští symfonikové, trochu kovověji, možná i drsněji. Asi i proto mu nejlépe vycházely dramatičtější pasáže, zvláště pak závěrečná věta.
Napřed hudba, pak slova
Ovšem skutečný zážitek, pokud jde o orchestrální zvuk a práci s ním, nabídl koncert Vídeňských filharmoniků, kteří tentokrát přijeli do Prahy s proslulým německým dirigentem Christianem Thielemannem, jenž s nimi mimo jiné provedl i letošní Novoroční koncert.
Napřed zazněla Symfonie č. 3 „Skotská“ od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, inspirovaná výletem mladého skladatele do Skotska a skotskou historií obecně. Raně romantické dílo, plné půvabné melodiky i bouřlivých pasáží, zaznělo dokonale, ve zvukové kráse, jako romantická perla – možná snad vyleštěná až do poněkud chladného lesku, jak už to někdy u Vídeňských filharmoniků bývá.
Ovšem středobodem večera se stala padesátiminutová symfonická báseň Život hrdinův od Richarda Strausse, která líčí život a činy fiktivního mystického hrdiny. Toho charakterizují názvy vět jako Hrdinovi protivníci, Hrdina na bojišti či Hrdinovo mírové dílo, jež mohou na první pohled působit až úsměvně.
Dějinami hudby se navíc traduje, že Strauss do onoho hrdiny stylizoval sám sebe. To je ještě úsměvnější, neboť podle dobových fotografií měl do představy hrdiny-válečníka daleko. Ale nebyl by prvním skladatelem s mohutným (v jeho případě ovšem oprávněným) egem…
Při koncertu bylo každopádně nejlepší na obsah raději zapomenout. Nebylo to těžké, hrdina stejně zmizel – v hudbě. Ta se zato přelévala z jedné fantasticky opalizující barvy do druhé, jako kdyby se před diváky otáčel obrovský diamant, který oslnivě jiskřil. Někdy i trochu pichlavě – to když Strauss líčí „hrdinovy“ protivníky.
Možná, že nějaký jiný orchestr by skladbu zahrál dramatičtěji, vyhroceněji, víc by vyprávěl, ale Vídeňští filharmonikové jsou věrni sami sobě, staví na zvukové kráse a dokonalosti a to je na nich jedinečné.
S Thielemannem vtahovali posluchače do zvukové fantazie naprosto přirozeně, takže ten si ani nemusel uvědomit, jak obtížné party Strauss pro hudebníky napsal. Třeba koncertní mistr odehraje v rámci skladby jakýsi mini houslový koncert dosahující téměř Paganiniho náročnosti.
Jako přídavek zazněla orchestrální část Mondschein ze Straussovy poslední opery Capriccio, opět s ladností a svítivostí (hornová sekce!) a měkkou melodickou linkou. V této opeře se příznačně řeší spor mezi skladatelem a básníkem, neboli mezi hudbou a slovy. U Vídeňských filharmoniků jednoznačně vítězí hudba.
