Zahajovací koncert tradičně nabízí dvě kultovní díla Antonína Dvořáka – Koncert pro cello h moll a Symfonii č. 9 s názvem Z Nového světa. Podobně jako u Smetanovy Mé vlasti na Pražském jaru lze tedy sledovat různé přístupy a názory. Loni zaujal svým výkonem Tonhalle-Orchester Zurich a také letošní provedení rozhodně patřilo k těm osvěžujícím. Bamberští symfonikové mají příjemný měkký zvuk a velmi dobré hráče pro sóla.
Především ale člověk byl neustále vyrušován z poklidného poslechu – samozřejmě v dobrém slova smyslu. Hrůša s orchestrem umně pracoval, dynamicky i agogicky se stále něco dělo – bylo to živé, často velmi kontrastní, ale vždy uměřené. Sólistou cellového koncertu byl německý virtuos Julian Steckel, mimo jiné vítěz Mezinárodní soutěže ARD z roku 2010. Hrál pěkně, vroucně a lyricky, ale nemyslím, že by překonal jiná provedení tohoto díla, ani na Dvořákově Praze.
Beethoven jako Formule 1
Druhý koncert měl neobyčejnou dramaturgii – tři „švédské“ symfonické básně Bedřicha Smetany a Symfonii č. 5 Ludwiga van Beethovena. Smetana se na „dvořákovském“ festivalu logicky tolik nehraje, ale své místo tu má. Skladby Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl napsal během svého pobytu v Göteborgu a je to hudba sršící nápady, živostí a vášnivou jiskrou.
Provedení těchto děl ovšem není nic snadného a všechna čest Bamberským symfonikům – zahráli je strhujícím způsobem, obzvlášť Valdštýnův tábor, líčící dění ve vojenském ležení, a vyvolali velké ovace. Myslím však, že publikum nadchly i samotné skladby, které se přece jen neuvádějí tak často.
Je to hudba tak jedinečná, že si člověk nemůže pomoct a začne si vytvářet „alternativní“ dějiny: Jak by se asi vyvíjely nejen osudy Smetany, ale hlavně dějiny německé a české hudby, kdyby jako první operu nesložil pro soutěž o českou národní operu Branibory v Čechách, nýbrž pro německé prostředí – třeba zrovna – Valdštejna (podle Schillera)? Jeho rozhodnutí vrátit se do Čech a pozvednout kulturní úroveň české společnosti nebudeme moci nikdy dost docenit…
Vlna euforie, která se zvedla po Smetanových básních a kterou jsem zcela sdílela, pro mne trochu opadla při provedení Beethovenovy „Osudové“. Ne že by neměla spád, ne že by nebyla provedena virtuózně. Jenže na můj vkus bylo v tomto případě obojího právě až příliš.
Tempa, kontrasty, které Hrůša zvolil, zjevně ve snaze o co největší efekt, a celková razance výrazu dosáhly hranice, kdy se mi Beethoven začal ztrácet za předváděním (jistěže nezpochybnitelných) schopností orchestru, a kdy pomalá věta jakoby byla jen nádechem na další kolo Formule 1.
Když jsem si pak doma pustila jedno z provedení tohoto díla Staatskapelle Berlin s Danielem Barenboimem, tak ten se vedle Hrůši vlastně „courá“, ale o to větší napětí onen zápas s osudem má, o to víc člověka pohlcuje. U Bamberských symfoniků měl onen zápas pro mne vlastně jedinou podobu: „Uhrají to? Uhráli. Uf…“
Ale to je taky jediná vážnější námitka k oběma večerům Bamberských symfoniků a jejich šéfa. Jako přídavky po prvním koncertě zvolili Dvořákovo Allegro ze Suity A dur a jeden z jeho orchestrálních valčíků, po druhém pak finále z Beethovenovy Symfonie č. 7.
Neživé Mrtvé město
Následující den se v Rudolfinu uskutečnilo koncertní provedení opery Mrtvé město od Ericha Wolfganga Korngolda. Ten sice nemá přímý vztah k Antonínu Dvořákovi, patří však mezi autory s kořeny v dnešním Česku. Narodil se roku 1897 v Brně, z něhož si však asi těžko něco zapamatoval…
S rodinou totiž záhy přesídlil do Vídně, kde si získal pověst výjimečného talentu. Jeho díla včetně Mrtvého města se těšila velké oblibě, po nástupu nacismu však kvůli židovským kořenům musel uprchnout z Evropy a v Americe se prosadil jako autor filmové hudby. Jeho dílo upadlo v zapomnění, v posledních letech se však speciálně Mrtvé město příležitostně vrací na scény.
Právem? Toť otázka. Surrealistický, dekadentní příběh o muži, jenž si do tanečnice Marietty promítá milovanou zesnulou manželku, zasazený do upadajícího, ponurého města Bruggy, má svou působivost. Když však dílo poslouchám, slyším sice všemožné ozvuky a vlivy, ale vlastně skoro nic skutečně originálního. Spíše jeden z marných pokusů najít v prvních desetiletích 20. století cestu, kudy dál po Wagnerovi, Mahlerovi, po boku geniálního Richarda Strausse či naopak experimentálních směrů.
Jakoby (nejen) Korngold neustále narážel na hranice možností tradičního orchestru i lidských hlasů a samozřejmě vlastní invence. Výsledkem je přemíra bombastického zvuku a pěvecké party na hranici zpívatelnosti. To je i případ Mrtvého města, nicméně Korngold měl štěstí, že ho napadla jedna vroucí melodická árie, která se stala hitem a žije si vlastním životem (a nejspíš přispěla i k renesanci zájmu o toto dílo).
Provedení v Rudolfinu problémy díla spíš potvrdilo než vyvrátilo. Není moc pěvců, kteří dlouhé a extrémně vypjaté role Paula a Marietty mají v repertoáru. Paula zpíval 63letý německo-italský tenorista Roberto Saccà, který má za sebou slušnou kariéru, ale dnes je přece jen za zenitem. Jeho hlas postrádal nosný zvuk a většinu času nebyl slyšet za hlučně hrajícím Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, který dirigent Tomáš Brauner příliš nekrotil.
Part Marietty ztvárnila litevská sopranistka Vida Miknevičiūtė, která se sice dala zaslechnout, ale její zpěv byl ostrý, pronikavý a bez dynamiky. Nicméně jako jediná se na pódiu snažila svou postavu vyjádřit i gesty a mimikou a docela se jí to dařilo. Lepší pěvecký dojem zanechali někteří představitelé vedlejších rolí, hlavně Jiří Brückler coby Paulův přítel Frank a Lucie Hilscherová jako služebná Brigitta. Svým dílem přispěli Pražský filharmonický sbor a Dětský pěvecký sbor Českého rozhlasu.
Koncertní provedení oper mají za určitých okolností smysl, ale nejsem si jistá, jestli zrovna Korngoldovo Mrtvé město bylo správnou volbou.
