Brno je totiž přirozeně spjato mnohem víc s Leošem Janáčkem než s Antonínem Dvořákem. Třebaže do Brna Dvořák několikrát zavítal, dirigoval tu svá díla a hrál na klavír, jeho stopy zůstávají v porovnání s jinými dvořákovskými místy méně výrazné. Jsou spojené hlavně s Besedním domem.
Však také tradičního průvodce dvořákovskými výlety, amerického muzikologa Davida Beveridge, letos výrazně doplňoval brněnský muzikolog Jiří Zahrádka, pro něhož je Leoš Janáček celoživotním tématem. A právě vztah Janáčka a Dvořáka je zajímavý, také proto, že stojí trochu ve stínu Dvořákova vztahu s jinými skladateli – přirozeně v prvé řadě s Johannesem Brahmsem.
Janáček se s Dvořákem seznámil v Praze, když tam studoval na varhanické škole v letech 1874-1875. Janáček byl o třináct let mladší než Dvořák a Dvořáka nesmírně obdivoval. Navštěvoval ho, dopisoval si s ním. Využíval svého vlivu na brněnský kulturní život a nadšeně se zasazoval o provádění Dvořákových děl: například dirigoval světovou premiéru symfonické básně Holoubek.
A co si myslel Dvořák o Janáčkovi? Podle Zahrádky se to nedá jednoznačně formulovat. „Zřejmě ho měl rád,“ zdůraznil na přednášce v Janáčkově památníku, umístěném v zahradním domku, kde Janáček žil v letech 1910 až 1928. A upozornil, že Dvořák se po krušných začátcích poměrně rychle etabloval, kdežto Janáček se proslulým stal až v pokročilém věku.
Svá vrcholná díla Janáček složil v době, kdy Dvořák již nežil, a tedy je nemohl slyšet ani si prostudovat noty. Nicméně mohl si prostudovat dřívější díla, která mu Janáček posílal k posouzení a v nichž se jeho svérázný styl už v nějaké míře projevoval.
Dvořákovy reakce, zmíněné během výletu ve výkladech a přetištěné i v obsažném tištěném programu, jsou zajímavé. Působí zdvořile, diplomaticky, jsou z nich znát určité rozpaky, ale také snaha pochopit a ocenit mladšího kolegu, který očividně hudebně uvažuje dosti odlišně. „Byl jsem zaražen a nevěděl jsem si rady,“ přiznává upřímně Dvořák v úvodu dopisu po seznámení s Janáčkovými sborovými skladbami. Psal se rok 1886, kdy Dvořák byl již renomovaný autor, mající za sebou například obrovský úspěch ve Velké Británii.
Divná hudba...
Snad nejvýstižnější Dvořákovu charakteristiku Janáčka uchoval Dvořákův zeť Josef Suk, který vzpomínku zveřejnil roku 1935. Dvořák si jednou v jeho přítomnosti prohlížel partituru Janáčkovy kantáty Amarus a řekl: „Je to divné, ale psal to někdo, kdo přemýšlí vlastním mozkem!“ Jelikož je dnes Janáček obecně považován za originálního samorosta, tak to od Dvořáka určitě nebyl špatný odhad…
I tato kantáta na text Jaroslava Vrchlického zazněla v rámci sobotního výletu na koncertě v Besedním domě – spolu se Čtveřicí mužských sborů od Janáčka. Tedy skladby, které Dvořák znal. Dvořáka zastupovaly Tři mužské sbory na slova slovenských lidových písní a symfonická báseň Holoubek.
Večeru dominoval výkon mužské části Českého filharmonického sboru Brno, speciálně jeho mužské části, výborný výkon podala i Filharmonie Brno pod taktovkou Roberta Kružíka; sólové výkony Romana Hozy a zvláště Jaroslava Březiny spíš potvrdily, že už tehdy nepsal Janáček pro zpěváky nic jednoduchého.
Samotný festival zahájí v pátek Bamberští symfonikové s dirigentem Jakubem Hrůšou, který je Rezidenčním umělcem letošního ročníku. Publikum se s ním tak setká hned několikrát, včetně patrně nejočekávanější akce – provedení Mahlerovy Symfonie č. 7 spojenými silami České filharmonie a Bamberských symfoniků na pražském Výstavišti.
