Jednou z nich byl pianista András Schiff, jenž se mimo jiné představil i s celovečerním recitálem v Rudolfinu. Letošní držitel Ceny Antonína Dvořáka se české hudbě rád věnuje. Jeho interpretace Janáčka, konkrétně cyklu Po zarostlém chodníčku i dvou vět z Klavírní sonáty 1. X. 1905 „Z ulice dne 1. října 1905“ byla ovšemže jiná než jsme možná u nás zvyklí – méně citově vyhrocená, spíše poetičtější až impresionističtější. Ale těch jemných barev, co uměl vykreslit! O tom je právě umění, o tom jsou festivaly, aby se mohly střídat různé pohledy i na naše klasiky. V Tancích Davidovců od Roberta Schumanna a Klavírní sonátě č. 15 od Franze Schuberta, jakož i v přídavcích od těchto autorů Schiff stvrdil pověst mistra schopného klavír rozezpívat jakoby z hloubi.
Orchestrálním vrcholem festivalu se – spolu s dvěma večery Vídeňských filharmoniků – stalo hostování Bamberských symfoniků v čele s jejich šéfem Jakubem Hrůšou. Vše, co hráli, působilo jako komorní hudba, v níž všechny nástrojové skupiny jsou slyšet, jsou vyrovnané, vzájemně se podporují, nikdo „neřve“, každý takt se opracovává, přitom pořád jde o orchestr se symfonickým zvukem.
V rámci obou jejich koncertů obzvlášť zapůsobilo – dokonce až nečekaně - provedení Symfonie č. 4 „Veliká noc“ Josefa Bohuslava Foerstera. Je úžasné, že Hrůša nastudoval se svým tělesem dílo z počátku 20.století, které se doma nedá moc slyšet. Hluboce věřícího skladatele inspiroval velikonoční zážitek, je to hudba monumentální, ale jakoby ponořená sama do sebe, melodicky ne zrovna výrazná, s posluchačem nekomunikující „na první dobrou“, možná ani na „druhou dobrou“. Díky péči, s níž ji vypilovali bamberští hudebníci, však vyrostla před posluchačem ve své nenápadné, leč ušlechtilé kráse, která u Foerstera převažuje nad temným dramatem.
S Bamberskými symfoniky vystoupili i čeští sólisté. První večer zazpívala Kateřina Kněžíková Čtyři poslední písně Richarda Strausse. Ty lákají mnoho sopranistek, ovšem hlavní současná přednost hlasu Kněžíkové, lyrický jas, zrovna v tomhle díle nevynikne tak jako v jiných, jejímu sopránu přiměřenějších. V dramatičtějších místech začínala na hlas zbytečně tlačit. Druhý večer přednesl Jan Mráček Houslový koncert Ericha Korngolda. Dílo vycházející v podstatě z filmových melodií tohoto autora, jenž se poté, co uprchl z Evropy před nacismem, uplatnil v Hollywoodu, podal jako okázalý, naleštěný kus, ovšem v nejlepším slova smyslu. A pak se blýsknul vpravdu ďábelským přídavkem z dílny Fritze Kreislera.
Slovanské tance s dvěma orchestry
Laťku nastavenou tělesy z Vídně a Bamberku už poslední dva večery neměly šanci překonat. Soubor Camerata Salzburg s hobojistou a spíše povrchně extrovertním dirigentem Francoisem Leleuxem působil v dílech Dvořáka a Mozarta spíš jako slušný průměr. A třebaže menší soubor, zněl hlasitěji či pronikavěji než byl měkký ladný zvuk, jaký s mnohem větší počtem hudebníků produkovali Bamberští či „Vídeňáci“.
András Schiff se ještě vrátil na závěrečný večer, ovšem kromě jeho vlastního výkonu v Mozartově Koncertu pro klavír č. 20 už nepřišlo nic pozoruhodného. Schiff sice také občas diriguje, ovšem není to tvůrce jako Hrůša či stařičký Herbert Blomstedt, jenž při dirigování Vídeňských filharmoniků směstnal energii a své představy do rukou a prstů a nejspíš i do očí. Schiff spíš blazeovaně komentuje, a tak, při vší úctě k České filharmonii, její podání slavné první řady Dvořákových Slovanských tanců bylo o úroveň níž než to, co Bamberští symfonikové s Hrůšou předvedli během svého druhého koncertu na - o něco méně populární - druhé řadě. Prostě byl to rozdíl mezi velkoorchestrálním efektem, jenž ale nakonec začne být jednotvárný, a komorním muzicírováním velkého orchestru, kdy člověk čeká na každý další takt a nakonec je mu líto, když přijde ten poslední.
Ale koneckonců z každé, i té nejsvětovější přehlídky si divák odnese silnější i slabší zážitky. Důležité je, kolik toho utkví v paměti. Z vyslechnutých koncertů letošní Dvořákovy Prahy je toho dost, co si lze zapamatovat.
