Letošní ročník byl posledním, který ještě připravil tým dnes už bývalého uměleckého ředitele Marka Vrabce. A s výjimkou zahajovacího koncertu Orchestra Sinfonica Nazionale della Rai a dirigenta Christopha Eschenbacha, neměly vyslechnuté – především orchestrální - koncerty vyloženě slabé místo.
Včetně toho posledního, na němž vystoupil Estonský národní symfonický orchestr s dirigentem Neeme Järvim, který ho vedl v šedesátých a sedmdesátých letech a po své emigraci nastoupil světovou kariéru. Jejich podání Brucknerovy hodinové Symfonie č. 4 „Romantické“ mělo v souladu s podtitulem patřičný velkoorchestrální lesk. Skotská houslistka Nicola Benedetti navíc v Koncertu pro housle a orchestr Jeana Sibelia se svým plným lahodným tónem a perfektním frázováním podala jeden z nejlepších sólových výkonů letošního ročníku.
O individuálních přístupech se samozřejmě dá vždy diskutovat, ať už jde o instrumentální koncerty nebo sólové večery. Především jednašedesátiletý chorvatský pianista Ivo Pogorelich, jenž v Praze hrál vůbec poprvé, se určitě postaral o debaty, ať už svým přístupem k Bachovi, který někdy působil až přehuštěně, či k Chopinovi.
Právě jeho interpretací kdysi vyprovokoval porotu slavné varšavské soutěže k tomu, že ho nepustila do finále - i nyní působil dojmem, že romantika pro něj není jímavá citovost a elegance, ale spíš hluboká vášeň a drama.
A stejně hrál i Beethovena. Zvlášť druhá, pomalá věta jeho Sonáty č. 11 dlouho doznívala v uších díky intenzitě, jakou do ní vložil. Ravelova skladba Kašpar noci, plná místy až hororových obrazů, pak byla explozí barev, které Pogorelich dokázal z klavíru dostat. Nebyl to jednoznačný večer, ale i to patří ke špičkovým festivalům.
Dvořákovy „hříchy mládí“
Nicméně z letošního programu nakonec nejvíc utkví v paměti série večerů České filharmonie a jejího šéfdirigenta Semjona Byčkova. Pro své tři koncerty připravili jakýsi náklad hudby Petra Iljiče Čajkovského navazující na nedávno završený nahrávací projekt, vydaný firmou Decca jako box sedmi CD. A protože Čajkovskij se přátelil s Dvořákem, byl to i můstek (i když čistě dramaturgicky možná poněkud oslí) k něčemu jako „public relations“ tohoto projektu v rámci festivalového programu.
Rozhodující je ale koneckonců výkon. A to, jak hudba zněla, jak dýchaly fráze, jak se pracovalo s dynamikou, jaký soulad vládl mezi hudebníky s dirigentem, bylo srovnatelné s výkonem Izraelské filharmonie a dirigenta Zubina Mehty, jejichž podání Symfonie č. 3 Gustava Mahlera bylo rovněž excelentní.
Vůbec se zdá, že Byčkov v nejlepším slova smyslu pokračuje v práci Jiřího Bělohlávka a k preciznosti a nasazení, jež český dirigent do tělesa vnesl, postupně přidává cosi jako měkkost a vláčnost, oduševnělost, spontánní muzikantství. Interpretace Symfonie č.
Ale abychom pro samou chválu České filharmonie a jejího ruského šéfa, či spíše světoobčana Byčkova, nezapomněli na skvělý výkon Essenských filharmoniků a jejich českého šéfa Tomáše Netopila. I to byla krásná ukázka uvolněného, až komorně průzračného muzicírování a vcítění se do – pro změnu – hudby Antonína Dvořáka.
Kromě pravidelného přídělu Dvořákových „pecek“ festival navíc usiluje i o uvádění méně hraných opusů hlavně z počátku jeho tvorby. Letos sáhl například k opeře Král a uhlíř. Bylo užitečné ji slyšet, i když se vnucovala otázka, jestli by Dvořák, tedy Dvořák z doby, kdy už byl na vrcholu invence a světové slávy, rád slyšel tento (a nejen tento) „hřích mládí“…
Nezbývá než čekat, kam bude festival kormidlovat nové vedení v čele s Janem Simonem, jak bude například rozvíjet komorní řadu, kterou letos připravil houslista Gil Shaham, jestli zůstane u posluchačské vstřícnosti, to znamená kromě Dvořáka u další hudby z plus minus 19. století, nebo přijde i s dalšími podněty.
