Zatímco zahajovací koncert orchestru z italského Turína vyvolal nepříjemný pocit nesouladu mezi hudebníky, dirigentem i sólistou, následné vystoupení Essenských filharmoniků, vedených svým šéfem Tomášem Netopilem, bylo naopak čítankovou ukázkou vzájemné souhry a radosti z hudby. Program byl ryze dvořákovský. Hned úvodní, méně často hrané Nokturno H dur zaujalo hloubkou, vcítěním, krásným zvukem a téměř komorním muzicírováním, v němž se neustále děje něco, co poutá pozornost.
Tento dojem pokračoval i ve známějším Koncertu pro klavír g moll, byť nejde o vyloženě virtuozní skladbu a posluchačsky stojí trochu ve stínu Dvořákova houslového koncertu. V Ivo Kahánkovi však našel vynikajícího interpreta, technicky suverénního, vybaveného fantazií, širokým dynamickým rejstříkem a krásně zpěvným tónem.
Po pauze přišla na řadu Dvořákova Symfonie č. 7, považovaná za temnou, snad dokonce odrážející autorovu životní krizi, ale v podání skvělého německého orchestru a českého dirigenta působila „jen“ jako dramatičtější, vyhrocenější, ne však „těžká“ ve smyslu trudnomyslná, naopak plná energie, zvukově měkká, kultivovaná, zkrátka nikoli výraz krize, nýbrž obrovské vůle a odhodlání „ukázat to světu“, jenž Dvořáka objevil a žádal si po něm nové opusy - ostatně tato symfonie vznikla na zakázku londýnské Filharmonické společnosti.
Následný večer Symfonického orchestru Českého rozhlasu a britského dirigenta James Judda pak lze považovat za kvalitně odvedenou práci, i když ne výjimečnou. Po Brahmsově Tragické předehře zazněl Dvořákův Koncert pro violoncello a klavír A dur, rané dílo, stojící ve stínu pozdějšího slavného „h moll“. Původně ho Dvořák napsal jen s doprovodem klavíru, orchestraci později vytvořil dvořákovský expert Jarmil Burghauser, do díla zasáhl i sólista večera, cellista Tomáš Jamník, který velice dlouhou skladbu zkrátil na únosnější míru. Je samozřejmě logické provést na dvořákovském festivalu i opomíjená autorova díla. Toto nicméně především vypovídá o boji nevyzrálého skladatele, jenž dosud neví, jak pracovat s množstvím nápadů, které se mu vynořují, jak je vyjádřit a rozvést. Jamník udělal pro dílo co mohl i jako interpret, přesto toto není hudba, která utkví v paměti.
Na rozdíl od Pohádky z pera Dvořákova zetě Josefa Suka, což je naopak jedna z nejslavnějších českých skladeb. Původně scénická hudba k Zeyerově hře Radúz a Mahulena, z níž pak Dvořák vytvořil i koncertní suitu. Orchestr ji zahrál bezvadně, nicméně přece jen ne s osobitým zvukem. Měl smůlu, že se ocitl mezi dvěma výjimečnými večery.
Romantika jako emoce
Svůj první koncert totiž poté na festivalu odehrála Česká filharmonie se svým šéfem Semjonem Byčkovem. Program vycházel z nedávno uzavřeného kompletu nahrávek skladeb P. I. Čajkovského, jenž byl ostatně Dvořákovým přítelem. A Klavírní koncert č. 1 b moll patří k nejzprofanovanějším skladbám v klasice vůbec. Jeho úderný začátek hranice klasiky dokonce přesáhl. Sólista Kirill Gerstein se zasazuje i o původní „skromnější“ verzi, nicméně tentokrát dílo zaznělo v plném lesku – i když ne tak, jak to někdy bývá. Byčkov rozhodně nedal povel „pal“, orchestr nespustil kanonádu a sólista nezačal předvádět burácející akordy a fyzickou výdrž. Místo vojenské přehlídky se dělala hudba, samozřejmě dokonale, ale neokázale, poctivě, se vzájemným nasloucháním.
Čajkovského skladba Manfred, jež vyplnila druhou půli, líčí tragický příběh hrdiny ze stejnojmenné básně George Gordona Byrona. Moc se nehraje, z dramaturgického hlediska možná i proto, že podobný obsah, v jehož středu stojí rozervaný hrdina obklopený vidinami, má i o pár desítek let starší Fantastická symfonie od Hectora Berlioze, jejíž obrazy jsou posluchačsky vděčnější. Ale i Čajkovského skladba maluje působivé výjevy včetně například horských vodopádů.
Česká filharmonie podala jeden z nejlepších výkonů, jaké dosud s Byčkovem předvedla. Výkon plný zvukové krásy, vláčnosti a blyštivosti, kdy se všechny nástrojové skupiny doslova předháněly ve svých kvalitách a dohromady přitom tvořily perfektně propojený celek. Přitom každá fráze měla intenzitu a hloubku. Romantismus se svým patosem někdy může být vnímám jako povrchní okázalost, ale v tomto případě byl tím, čím má být, totiž lidskou emocí.
