Jeden z kostlivců se nazývá Americký prapor a je to kantáta, kterou Dvořák napsal na objednávku ředitelky newyorské konzervatoře. Je to jeho asi nejhorší skladba, což potvrdilo i provedení Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Slovenským filharmonickým sborem. Text určitě působí směšně i v originále na rodilé mluvčí. Dvořák si očividně nevěděl rady, ostatně když ho začal zhudebňovat, o Americe ještě mnoho nevěděl, teprve se chystal na cestu. Pokusil se napodobit jakousi břesknou vojenskou přehlídku, ale v tu chvíli nejspíš múzy, které ho tak milovaly a neustále nad ním kroužily, vyděšeně ulétly.
Jen o fous lepší je Slavnostní zpěv, který zazněl na závěrečném koncertě v podání Staatskapelle Dresden a opět Slovenského filharmonického sboru. Dvořák sám přiznával, že s květnatě patetickým textem Jaroslava Vrchlického, napsaným na počest jakéhosi jubilanta, měl problém. Ale na rozdíl od Amerického praporu aspoň na posluchače tu a tam vykoukne ryzí Dvořák se svou melodickou invencí.
Dvořákova Praha si předsevzala uvádět Dvořákovo dílo v celé šíři, ale to by nemělo znamenat povinné přehrávání mistrova „kánonu“ (jiná věc je, aby i okrajové skladby byly dostupné na nahrávkách – pro badatele). A když už je řeč o závěrečném koncertě, tak jeho koncepce byla dost podivná. Dirigent Manfred Honeck zařadil i orchestrální suitu z opery Rusalka, kterou sám vytvořil, ale pospojované motivy působily dohromady tak trochu jako Rusalka v úpravě pro lázeňskou kolonádu. Poslouchat, jak árii o měsíčku lkají sólové housle, bylo bizarní. Navíc Honeck orchestr nechal „přepalovat“, takže Dvořák zněl tvrdě a strojově.
Lépe dopadla Symfonie č. 3 Johannesa Brahmse a následný přídavek, předehra k 3. dějství Wagnerova Lohengrina, nicméně výsledek zaostal za dojmem, jaký tento skvělý orchestr zanechal před dvěma lety se svým šéfem Christianem Thielemannem. Mezzosopranistka Bernarda Finková, jež zazpívala prvních pět Biblických písní ve verzi s orchestrálním doprovodem, bude v Praze vždy vítána, ostatně její hlas neztrácí na kvalitách, ale když už do Prahy přijel proslulý orchestr z Drážďan, měl v první části raději zahrát nějaké Dvořákovo symfonické dílo.
Současný tým končí
Nejsilnějším zážitkem byly dva vyslechnuté koncerty z celkem pěti večerů komorní řady, kterou letos sestavila klarinetistka Sharon Kamová. Způsob, jakým se svým přáteli podala kvintety Mozarta, Regera a Brahmse byl muzikantsky strhující, stejně tak i její podání Mozartova slavného Koncertu pro klarinet s doprovodem britského souboru Akademie sv. Martina v polích. Kdyby byla Kamová zpěvačka, dalo by se říct, že nemá bůhvíjak krásný oblý hlas, ale umí s ním výborně zacházet, hrát si s různými odstíny a vyprávět.
Špičkovou úroveň měl i večer Cameraty Salzburg hlavně díky houslistce Hilary Hahnové, která hrála sólový part v Bernsteinově Serenádě podle Platónova Sympozia. Rozhodně nevšední bylo provedení Dvořákovy Lužanské mše chlapeckým Choir of King‘s College z Cambridge, jehož přirozenost a zápal odzbrojovaly.
Festival si letos zakládal na druhé části kompletního provedení Dvořákových vokálně-instrumentálních děl, zvláště kantáty Svatební košile a oratoria Svatá Ludmila. Oba projekty, za nimiž stála Česká filharmonie s Jakubem Hrůšou, v zásadě splnily, ale ani nepřekonaly očekávání. V paměti rozhodně utkví polský virtuoz Krystian Zimerman a jemný, oduševnělý způsob, jakým hrál spíše neefektní klavírní part v Bernsteinově Symfonii č. 2 „Věk úzkosti“ – bylo v tom víc umění než v povrchně teatrálním provedení Lisztova Klavírního koncertu č. 1 Jevgenijem Kissinem. Před pořadateli zůstává výzva dostat Zimermana – možná vůbec nejlepšího pianistu současnosti - do Prahy na sólový recitál.
Na samý závěr festivalu se k publiku dostala překvapivá informace, že současný festivalový tým kolem Marka Vrabce končí. Jeho nástupce zatím Akademie klasické hudby jakožto pořadatel neoznámila. Nutno podotknout, že přes některé výtky Vrabec se svými lidmi festival posouval umělecky vzhůru. Divák si logicky položí otázku, kdo v omezené nabídce špičkových domácích manažerů z oblasti klasické hudby má být ještě lepší. Nechme se překvapit.
