Jakou roli hrála česká metropole a její orchestr ve vaší kariéře?
Jsem Pražák, takže taková pocta přirozeně zahřeje na duši. Orchestr FOK jsem poprvé řídil už roku 1956, když jsem absolvoval na AMU. Můj profesor Václav Smetáček, který tělesu šéfoval, nám studentům umožnil, abychom si zadirigovali. Zval nás i do svých zkoušek, což není vždy samozřejmost, ale pro mladého dirigenta nedocenitelná zkušenost.
Od jakých dalších osobností jste se nejvíc naučil?
Hodně mne ovlivnil italský dirigent Antonio Pedrotti, bývalý jazzman, který hudbu pojímal spíše neakademicky. Jezdil do Prahy k České filharmonii, stejně jako jiné tehdejší dirigentské hvězdy, a to v míře, která je dnes vlastně nepředstavitelná. Pro nás to byla obrovská škola.
Jaký jste byl v mládí dirigent?
Pedantický. Když náhodou zaslechnu své tehdejší nahrávky, tak jsou přesné jako hodinky, ale chybí jim muzikalita, kterou bych si dnes představoval. Později se to rozvolnilo, protože když pracujete s orchestrem, musíte vzít v potaz umělecký vklad hudebníků.
Pomohl i jazzový band?
Na tuhle životní kapitolu vzpomínám moc rád, i když jazz mého mládí neměl mnoho společného s velmi sofistikovaným jazzem dneška. Nicméně v kapele jsem poznal, jak funguje orchestr, že existuje něco jako zvuk, o nějž se musí dbát, který se musí šlechtit.
Na středeční koncert jste zařadil málokdy hranou skladbu Toman a lesní panna, kterou podle Čelakovského balady složil Vítězslav Novák. Čím je zajímavá?
Novák byl žákem Antonína Dvořáka, i v jeho hudbě je baladičnost, ale jiná než u Dvořákem zhudebněných Erbenových balad. Směřuje k něčemu, co bych nazval dramatickou disonancí.
Váš otec byl úředník, co další generace Pešků? Věnují se hudbě?
Ne, tedy ne profesionálně. Syn je "matfyzák", všichni však umějí hrát na nějaký nástroj. Vnučka, která studuje informatiku, dokonce nedávno někde našla můj starý trombon, na který jsem hrával v kapele. A hned se na něj začala učit. Jsem tedy přesvědčen, že člověk by měl dělat, co ho baví, a především prožít šťastný život.
