IMT Smile - Budeme to stále my (90 %)
Nejlepší deskou končícího roku je podle serveru iDNES.cz album Budeme to stále my slovenské kapely IMT Smile. „Jsou dobré desky a dobré desky. Ty první je zpravidla potřeba si poslechnout několikrát. A potom jsou nahrávky, které od prvních tónů prostě perfektně sednou,“ napsal v úvodu recenze Václav Hnátek. Novinka IMT Smile se podle něj řadí právě do té druhé kategorie.
„V podstatě tu není hluché místo nebo vata. Vypíchnout lze vychytané frázování, se kterým si Tásler v průběhu jednotlivých písní pěkně pohrává. A to nejen ve skladbě pojmenované příznačně Zmena rytmu, ale také třeba Dokola. Když se totiž po poklidných slokách ozve refrén ‚a tak to idě dokola, jak sa do hory volá…‘, zaplesá srdce každého náročnějšího posluchače,“ popisuje Hnátek.
„V tom je možná hlavní kouzlo desky. Funguje sice na první dobrou, ale není vůbec prvoplánová. Uspokojí posluchače s vyššími nároky, ale dá se pustit i k jízdě autem, protože si nehraje na kdovíjaké umění,“ zaznělo ještě v recenzi Kapela IMT Smile dává lekci nejen v psaní písniček.
Jack White - Boarding House Reach (90 %)
Ze zahraničních novinek se stejně vysokému hodnocení dostalo novince od amerického multiinstrumentalisty Jacka Whitea. „Zapomeňte na chvíli na White Stripes, jakkoliv byla tvorba tohoto dua vždycky vzrušující i ceněná. Jack White přichází s nahrávkou, která jde víc do hloubky i do šířky. Dal se na cestu ryzího experimentu. Neztrácí však půvab ani pro posluchače, který si chce muziku hlavně užít,“ láká naše recenze.
„Dají se tu vysledovat stopy jazzu, gospelu, funku, hip hopu, elektroniky a koneckonců i toho avizovaného blues nebo rokenrolu. Jenže ne tak, jak si posluchač dovede představit. White se při přípravě alba zavřel doma v Nashvillu se svým prvním magnetofonem. Následně prošel několika studii, kde nahrával s doprovodnými muzikanty od Beyoncé po Depeche Mode,“ píše dále Václav Hnátek v článku Jack White nahrál zatraceně chytlavý experiment.
Miro Žbirka - Double Album (90 %)
Svůj devadesátiprocentní zářez letos vydal i Miro Žbirka. Natočil jej v legendárním studiu Abbey Road. Jak název naznačuje, jeho Double Album sestává ze dvou desek, jedné slovenské a druhé anglické.
„Navzdory tomu, že slovenská deska je řazena jako první, za výtečný poslech může především anglická verze nahrávky. Ta bude pro tuzemské posluchače i přes nesporné kvality textů Peta Browna spíš bonusem. Jenže díky brilantní práci někdejšího textaře skupiny Cream mohli anglicky mluvící hudebníci své party vystavět ve vlastním světě, ne do písniček ‚zpěváka z Východu‘,“ píšeme v recenzi Pro Žbirku není Abbey Road fetiš, ale pravé požehnání.
„Jak na předchozí nahrávce Miro, tak ještě více na Double Albu se ukazuje, že Abbey Road ve Žbirkovi probouzí snad až mladickou energii a vitalitu, které však dovede jako autor i interpret přetavit v materiál sice poměrně moderní, ale zároveň svému věku adekvátní. Pro skladatele a zpěváka po šedesátce jen stěží najít větší požehnání. A pro jeho fanoušky vlastně taky,“ uzavírá Václav Hnátek.
Franz Ferdinand - Always Ascending (90 %)
A ještě jednou stejného hodnocení se dostalo i novince skotských Franz Ferdinand, která vyšla na začátku roku 2018. Kapela se v ní ponořila do elektroniky a hlavně osmdesátkového diska.
„Už v úvodní, titulní skladbě překvapí silné, leč účelné využití postupů dobře známých ze současné vlny elektronické hudby. Always Ascending je našlápnutá písnička vyzývající k tanci, ale přitom stále hraná převážně na nástroje obsluhované lidmi. To jí dodává na uvěřitelnosti a kapelu posouvá k novým možnostem, kterých se nebojí využít napříč celou nahrávkou,“ píšeme v recenzi Rock i elektro. Franz Ferdinand vybrali z obou to nejlepší.
„Franz Ferdinand samozřejmě nezapomínají ani na kytary. To prokazuje třeba burácivý předčasný vrchol alba v podobě písně Feel the Love Go, kde se začíná sice jen se syntezátorem, ale po čase se skladba parádně rozjede, a aby nebylo živých nástrojů málo, na konci se důvtipně přidá i saxofon,“ zmiňuje recenze desky.
Čechomor - Nadechnutí (85 %)
Za nejlepší českou desku roku 2018 lze považovat novinku od Čechomoru. „Je to vždy milé překvapení, když legendární kapela neustrne, ale hledá nové postupy. Pro Čechomor platí obojí. S třicetiletou kariérou a postavením jediné tuzemské formace svého druhu se parta kolem Karla Holase a Františka Černého rozhodla nejít vyšlapanou cestou,“ začíná své hodnocení recenzent.
„Výsledkem je deska Nadechnutí, která na první pohled může vypadat jako snaha zopakovat koncept dávných Proměn. Jenže zapojit do svých lidovou hudbou inspirovaných autorských písní dechy v zemi, kde dechovka je buď nekriticky milovaná, nebo naopak stejně zavile nenáviděná, chtělo větší kus odvahy než angažovat symfonický orchestr,“ upozorňuje recenze Čechomor se na nové desce nadechl do vrcholné formy.
Michal David - Open Air (40 %)
Na opačném konci žebříčku si páté místo od konce vysloužil Michal David a jeho živák Open Air. Nahrávka vznikla jako záznam jednoho z koncertů turné nazvaného rovněž Open Air, které absolvoval letos v létě. Konkrétně jde o červnový koncert v letním kině v Karlových Varech. Michal David jej odehrál spolu se skupinou Kvatro, jako hosta si pozval zpěvačku Markétu Konvičkovou.
„Koncertní deska je podle všeho věrným otiskem celého vystoupení. Což je trochu problém. David totiž neponechal nic náhodě. Publikum rozehřála nejprve sama kapela Kvatro, působící jako tradiční ‚zábavovka‘. Takže zazněl Thriller od Michaela Jacksona, asi největší hit skupiny Van Halen Jump nebo Easy Lover od Phila Collinse. Jenže co je skvělý nápad na koncert – použít své vlastní muzikanty a světové hity jako předkapelu, a potom nastoupit s vlastními písničkami, působí na desce vydávané pod jménem českého zpěváka poněkud nepatřičně,“ zaznělo v naší recenzi Michal David vydal letní živák, příliš v něm tlačí na sílu.
Kanye West - Ye (40 %)
Stejného hodnocení se dostalo i letošní novince hvězdného Kanyeho Westa. „Může být sympatické, že se hudebník veřejně vyrovnává se svou bipolární poruchou, což se projevilo i v nápisu na přebalu desky ‚Nesnáším být bipolární / Je to úžasné‘. Bohužel do výsledné nahrávky se možná rozbitost autora projevila až příliš. A ne zrovna v dobrém slova smyslu,“ zazní v recenzi na desku s krátkým názvem Ye (Ye je jenom do počtu. Novinka Kanyeho Westa působí jako demo).
„Problém je totální roztěkanost Westovy aktuální nahrávky, neukotvenost v žánru a celkový dojem, že ty písně jsou prostě nedodělané. Kdyby šlo o demo, které vyjde roky po smrti umělce jako bonusový materiál, nešlo by proti tomu říct půl slova. Jako regulérní album však neobstojí. A nic na tom nemění ani rekordní prodeje desky, které jen potvrzují, že komerční úspěch nemusí jít vždy ruku v ruce s kvalitou,“ nebere si hodnocení servítky.
Lucie Vondráčková - Růže (40 %)
Nepříliš vysoké hodnocení asi nepotěšilo Lucii Vondráčkovou, která letos vydala novinku Růže. V recenzi nazvané Vondráčková láká na dvacet nových písní, polovina nestojí za nic píšeme: „Obecně i na desce platí, že Vondráčkové a jejímu hlasu sluší pomalejší a něžnější polohy. Proto je minimálně diskutabilní rozhodnutí album z velké části zaplnit skladbami spíše tanečními, včetně písně Dej si cíl, kde přes rychlou kadenci zpěvu není slovům skoro rozumět.“
Smutnou ukázkou nedotaženosti je pak titulní a úvodní Růže, kde Vondráčková slabikuje „jen tak zdobit, jen se krášlit, to mi teda nestačí, ne, to pro mě vůbec není“ a působí jako puberťačka, jež právě nachází sebe samu. „Než nastoupí přeprodukovaný refrén a zpěv v něm zcela zanikne. V tu chvíli se chce říct: naštěstí,“ píšeme dále. „ Zpěvačka dělá svou hudbu očividně s láskou a poctivě. Asi to příště bude chtít lépe si vybrat autory a producenty,“ uzavírá recenze desky Růže.
Yoko Ono - Warzone (30 %)
Yoko Ono zvládla zprznit i legendární Lennonovu Imagine. Výmluvně zní titulek recenze, která se, co se hodnocení týče, nachází téměř na samém chvostu. Řeč je o novince Yoko ono nazvané Warzone.
„Vše bohužel naznačí úvodní a titulní skladba, kde Ono opakuje a křičí slovo ‚warzone‘, tedy válečná zóna, a různá feministická vyjádření na pozadí kulometné střelby. Celé dílo má přes tři minuty a jako úvod působí bohužel odstrašujícím dojmem,“ píše Václav Hnátek.
„Bohužel hudebně a hlavně pěvecky nemá její deska co nabídnout. A ještě navíc poplivala hudební odkaz svého manžela,“ upozorňuje dále v narážce na nejnovější coververzi Lennonovy Imagine. „Yoko Ono má v rámci pozůstalosti plné právo se skladbou nakládat, jak se jí zlíbí, ale v tomto případě se zdá, že jí manžel ještě za života provedl něco hrozného a ona se mstí,“ zazní ještě v recenzi desky, které zjevně bude nejlepší se zcela vyhnout.
Evžen Hofmann - RetroSpektiva (10 %)
Nejhůře ovšem dopadl tuzemský počin, který letos vydal Evžen Hofmann. „Kytarista kapely Kryštof si udělal radost a nahrál sólové instrumentální album. Výsledek bohužel jen těžko bude těšit někoho dalšího,“ psali jsme v glose v tištěném vydání MF DNES.
„Na jeho instrumentálním albu není moc co poslouchat. Sóla invenční jako od začínajícího kytaristy, který místy dokonce zapomněl naladit, neukotvená kytara doprovázená ještě zběsilejšími základy, dynamika veškerá žádná,“ zaznělo dále. „V diskusích už padly mnohé hlášky, tak jedna za všechny: Musíme Richardu Krajčovi uznat, že přiměl Evžena hrát písničky,“ uzavíráme hodnocení zřejmě nejslabší letošní desky.
