Znělo to jako sen. V Praze mají koncertovat Depeche Mode. V socialistickém Československu roku 1988, kam relevantní zahraniční kapely, nadto v zenitu své kariéry, až na občasné výjimky prakticky nejezdily. Koncert, který čtveřice Dave Gahan, Martin Gore, Alan Wilder a Andy Fletcher odehrála 11. března ve Sportovní hale, byl pro všechny tehdejší české „depešáky“ splněným snem. Jedním z nich byl i tehdy patnáctiletý Robert Broj, dnes člen synth-popové kapely Lakeside X.
„U nás v pražském Braníku se party rozdělovaly na ty, co poslouchali Modern Talking a podobný německý pop, a na ty, co jeli v Depeche Mode, The Cure nebo Duran Duran. Já jsem poslouchal Europe, Sigue Sigue Sputnik a pak hlavně Depeche Mode. Když se objevily první plakáty na pražský koncert, chodil jsem do prváku.“
Lístky stály 150 Kčs a nebylo vůbec snadné je sehnat. „Musel jsem obcházet předprodeje a zjišťovat, kdy se začnou prodávat. Bylo jich hrozně málo, Pragokoncert se obával, že se koncert nevyprodá, takže spousta vstupenek šla do firem pro zaměstnance a prý se rozdávaly i na předávání Zlatého slavíka, ale to nevím, jestli nebyla kachna,“ vzpomíná Broj.
Dodává, že Depeche Mode tehdy do ČSSR přijeli vlastně jako náhradníci. Původně totiž měl v Praze vystoupit Chris Norman, bývalý zpěvák kapely Smokie. Onemocněl a jeho management Pragokoncertu jako náhradu nabídl právě britskou čtveřici. Její koncert v Československu byl prý pětkrát levnější než tehdejší vystoupení kapely Genesis v Budapešti.
Budou tam feťáci a estébáci!
Ptát se patnáctiletého hudbymilovného nadšence, jestli se na koncert těšil, je asi zbytečné. Robert Broj ale přiznává, že se bezprostředně před koncertem bál.
„Rodiče mě pořád strašili, že tam budou feťáci a budou do nás píchat injekčníma stříkačkama, že tam budou policajti, estébáci a že budou rvačky,“ směje se. Nic z toho se samozřejmě nestalo, vše proběhlo v klidu, a Broj dodává, že vystoupení ho v jeho vášni pro kapelu utvrdilo. „Díky němu jsem jejich celoživotním fanouškem.“
Byl také u toho, když se Depeche Mode v září 1988 do Prahy vrátili, aby společně se svým dvorním fotografem Antonem Corbijnem nafotili několik snímků.
„Čekali jsme na ně před hotelem, ale setkali jsme se jen s Martinem a Andym. Dave s Alanem tu byli jen na jednu noc, pak se přesouvali na předávání MTV Awards. V den, kdy jsem je potkal, už odjížděli na letiště. Měli půjčený Ford Sierra, který nešel nastartovat, tak jsme je roztlačovali,“ přihazuje Robert vzpomínku.
Ukážou se vůbec?
Koncert samotný si podle svých slov užil, byť byl, jak sám říká, „koncertní panic“. „Nevěděl jsem, jak to funguje, takže jsem nešel na plochu, ale introvertně jsem na sedačce čekal, až to začne. Pak jsem, stejně jako celá hala, vstal a skandoval. Nevěřil jsem, že se nám DM ukážou, první skladbu totiž hráli skrytí za plentou. Takže jsem si říkal, že to tak možná bude celou dobu. Byl jsem taky překvapený, že přidávají několik celých písniček. Ze sledování Ein Kessel Buntes z televize jsem byl zvyklý na to, že většinou byl přídavek maximálně tak jednou zopakovaný refrén a navíc z playbacku. Dneska už mám za sebou zhruba 70 koncertů Depeche Mode, takže už tak nějak vím, jak to chodí.“
O mocné inspiraci ve vlastní tvorbě hovoří v souvislosti s pražským koncertem Depeche Mode i Moimir Papalescu, průkopník syntezátorové hudby u nás, člen kapel Vanessa, Gun Dreams, Moimir Papalescu & The Nihilists a dalších.
„Byl to můj úplně první koncert velké zahraniční kapely, když nepočítám vystoupení skupin jako polští SBB nebo Puhdys z NDR. Těšil jsem se na ně jak malý. Nebyl jsem depešák v tom pravém slova smyslu, ale například album Black Celebration jsem miloval a těšil se na písničky z něj naživo. Koncert byl mocný impulz pro moji další tvorbu. Od té doby jsem se začal intenzivně zajímat o sampling, což k nelibosti mé tehdejší ženy vyústilo v to, že jsem si pak od Dana Fikejze z kapely Combo FH za šílené prachy místo dovolené u moře pořídil svůj první sampler,“ říká Moimir a dodává historku, která se k Depeche Mode rovněž váže.
Čudlíky nejsou fér
„Těsně po něm jsme hráli s mojí tehdejší skupinou Gun Dreams na Rockfestu. Tuhle soutěžní přehlídku kapel jsme vyhráli, což se v té době asi dalo pro úplně neznámou kapelu považovat za úspěch. Bezprostředně po vyhlášení výsledků ale přišel protest od jiných skupin, že naše vítězství je nečestné a nesportovní, když frontman jen stojí s rukama v kapsách, řve a mačká čudlíky jako Depeche Mode, co taky na nic hrát neumějí. Myslel jsem, že umřu smíchy, když tam ti spravedlivě rozhořčení metalisti stáli v pruhovaných gatích, co jim doma spíchla maminka, a fňukali, že dělat hudbu na počítači není fér. V porotě tehdy byli respektovaný publicista Josef Vlček a Ivo Pospíšil z Garáže – ti jim to rychle vysvětlili…“ vzpomíná guru české elektronické hudební scény.
Dobový tisk se o pražském vystoupení vyjadřoval vesměs pozitivně. Rudé právo psalo, že „všichni ti náctiletí z pátečního večera si nejspíš budou koncert pamatovat ještě dlouho potom, co se o Depeche Mode a vůbec o populární hudbu přestanou zajímat tak ukrutně nadšeně“. Svět v obrazech mínil, že „koncertem Depeche Mode vystoupila naše země z periferie rockového dění“.
