RECENZE: David Pomahač na albu Neviditelný touží po samotě a tichu

Soucit s outsidery, touha utéct někam, kde bude konečně klid. Písně Davida Pomahače jsou křehké, niterné, silně emotivní a zároveň zvláštním způsobem naléhavé.

David Pomahač | foto: Tomas Carl Allen

Začít album verši „Co kdybych tu vůbec nebyl, co by se stalo?/Co kdybych se ani trochu nesnažil, jak by mi bylo?/Co kdybych se jen tak vytratil, co by se stalo?“ je docela odvážný krok. Zvlášť když text v refrénu graduje zvoláním „potřebuju dovolenou, naléhavě/potřebuju dovolenou, utýct svý hlavě“.

Pocit vyčerpání, vyhoření, únava. Posluchač, který by rád do desky skočil rovnýma nohama, je v pozici váhavého střelce, který, než se ponoří do vody, se notnou chvíli osměluje. David Pomahač, zpěvák, skladatel, multiinstrumentalista a také zakladatel urban-folkového dua Kieslowski na druhém sólovém albu s výstižným názvem Neviditelný zpívá především o touze po samotě, klidu a soucitu s outsidery.

V písničce Klaun popisuje pocity člověka, který se jako jediný odmítá vysmívat chudákovi, který si veřejný posměch „zaslouží“, ale ještě než přijde na scénu onen „opilý klaun“, chce Pomahač „zůstat stát, když přijde tma, ticho v ní mě uklidní“.

Kromě ticha je dalším tématem alba touha po vlastním prostoru, jakémsi útočišti. Možná ani ne po hmotném, jako spíš mentálním. „Tohle je moje planeta, moje hvězda, můj měsíc, tohle je můj kus vesmíru, tady určitě najdu klid“, zpívá Pomahač v písni Klid a v této souvislosti se vybaví skladba Hřiby od již nefunkční kapely Ememvoodoopöká, kde leader Bourek zpíval „já vařím jen pro svý lidi/hlídám si oheň, krájím hřiby“, a šlo v zásadě o to stejné – vykolíkovat si vlastní prostor.

Neviditelný

75 %

David Pomahač

Jenže zatímco Bourkovi se do něj vešel celý jeho tehdejší gang, David Pomahač je v něm sám. Nerezignuje ale, připouští, že „dalo by se jít i dál“, i když zcela jistý si není. Proto to občas zaznívající slůvko „asi“...

Právě Bourek, také Bonus nebo Martin Tvrdý, občanským jménem Martin Hůla, se na albu Neviditelný podílel jako producent a spoluautor hudby, což je patrné především z důrazu na křehké, nenápadné a přitom chytlavé melodie a jakousi podprahovou naléhavost a silnou emocionalitu nahrávky. Křehké na povrchu, ale uvnitř pevné, se silnou výpovědní hodnotou.

Barevný a plný zvuk povedeného alba, pohybující se v intencích „folkotroniky“, dobarvují housle hostující herečky Jenovéfy Bokové a violoncello Marie Dorazilové. Poslouchejte sami, v klidu a pozorně.