Je to samozřejmě pravda, původní událost připomene spolu s přípravami aktuálního koncertu úvodních deset minut filmu. Dokumentárnímu pohledu do zákulisí chybí drobnost – titulky. Takže ti, kteří nevládnou angličtině dokonale, trochu ostrouhají. Naštěstí ve zbytku se už skoro nemluví. Podstatný rozdíl oproti „koncertu“ Pink Floyd je ten, že v sedmdesátých letech kapele v Itálii chybělo publikum. Gilmour ho loni v rámci dvou zastávek Rattle That Lock Tour měl, přibyly i mohutné světelné efekty a hlavně dokonalý zvuk.
David Gilmour v PompejíchRežie: Gavin Elder Velká Británie, 2017, 114 minut |
Ten je popravdě natolik nadpřirozeně dobrý, že se divákovi v kině bude chtít po prvních písničkách tleskat, tak je dojem koncertu věrný. Hudebník šel rovněž po zvuku jednotlivých písní s až forenzní zaujatostí. Jiný by si možná vystačil s jednou dvěma kytarami, pod Gilmourovýma rukama tu ožívají tři různé elektrické, klasická akustická španělka a dokonce i havajská steel kytara, na kterou se hraje vsedě. K tomu baskytara i kontrabas, několikero kláves a desetihlavý ansámbl včetně vokalistů. Ještě aby to neznělo dobře.
Kdo čekal, že si tvůrci snímku víc pohrají s návratem hudebníka po letech na slavné místo, bude trochu zklamán, ale naštěstí to film vynahradí. Přenos atmosféry živého vystoupení na plátno bývá zrádný. Tím spíš, když koncert v Pompejích byl přes svou pompéznost vlastně velmi komorní – ochozy antického stadionu nejsou funkční a na plochu se vešly jen asi tři tisíce lidí. Nicméně režisérovi Gavinu Elderovi se povedlo využít filmové kamery takříkajíc do mrtě.
Záběry na divoce nasvícenou starověkou památku i Vesuv v pozadí jsou dechberoucí. Ohňostroj, na který během koncertu dojde, málem oslepuje i v kině a divák se na něj může připravit díky tomu, že v předchozí písničce najednou celá kapela nasadí sluneční brýle.
Přesto nic z toho není hlavní obrazovou devizou koncertního filmu. Tou jsou detailní záběry na jednotlivé hráče, protože z půl metru nelze podobné hvězdy sledovat ani na nejlepších místech pod pódiem.
Dívat se Gilmourovi, klávesistovi Chucku Leavellovi, který pravidelně doprovází třeba Rolling Stones, a dalším hudebníkům pod ruce, je skutečná příležitost a zážitek. Kamery jdou do takové vzdálenosti, že s trochou snahy lze přečíst i vinětu na minerálce, již má Gilmour za sebou.
Skutečný fajnšmekr potom může detailně studovat, jaký snímač na které ze svých kytar zrovna používá. Brány fanouškovského nebe jsou dokořán.
