RECENZE: Dáša Vokatá a Oldřich Kaiser jako dva divocí zamilovaní koně

Klasický český underground stále ještě překvapuje. Už si bylo lze těžko představit, že do jeho sféry přibyde nová osobnost, a najednou je tady. A pro mnohé přichází nejspíš z úplně nečekané strany.

Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá | foto: Guerilla Records

Dáša Vokatá: Dva divoký koně

Herec Oldřich Kaiser je totiž druhou hlavní personou nového alba undergroundové písničkářky Dáši Vokaté Dva divoký koně. A to jako zpěvák, houslista, kytarista a zjevně i jako objekt některých textů.

Třetí osobností, která příběhem alba prochází, je v roce 2011 zesnulý Ivan Martin Jirous, dlouholetý partner Dáši Vokaté. Jemu je věnováno několik písní, pod jeho portrétem se oba protagonisté nechali vyfotografovat a jeho pár velmi osobních básní, které napsal písničkářce během jejich soužití, na samý závěr alba recituje Oldřich Kaiser.

Je to vlastně velmi zvláštní milostný trojúhelník, jehož vrcholy jsou spolu se jmenovanými také vzájemná úcta, skoro až dětská nespoutanost a absolutní nekonvenčnost.

Dva divoký koně

55 %

Dáša Vokatá

vyd. Guerilla Records 2014

Nejen toto album, ale celá tvorba Dáši Vokaté, se vymyká standardním hudebním měřítkům, to je třeba při jejím poslechu mít vždy na paměti. Kdo by u ní chtěl hledat dokonalou hru na kytaru, dokonalý zpěv, dokonalé rýmy nebo vysokou básnivost, najde spíš pravý opak.

Vokatou nelze zasazovat do nějakých mustrů, které máme podvědomě vybudovány. Kdo ji aspoň jednou viděl na koncertě, dobře ví, že pro ni je občas problém i udržet standardní ladění nástroje.

Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá

Ale Vokatá je zároveň důkaz toho, jak nepodstatné všechny tyto zdánlivě nezpochybnitelné pravdy o takzvané "kvalitě" mohou být, předstoupí-li před posluchače skutečná upřímnost, otevřenost, osobitost a to, co lze označit snad jedině otřesnou floskulí "srdce na dlani".

Album rámují dva milostné duety Vokaté a Kaisera. Na jedné straně ůvodní Agregát v rytmu poněkud rozhrkaného rock'n'rollu s celou kapelou ("Máš mě rád/záříš jako agregát/už ti to moc nemyslí/máš jenom jedno na mysli/jak se mnou spát").

A na závěr zpěvná balada ve volném rytmu akustické kytary a houslí Můj milý ("Můj milý pojď domů/nebudu se bránit/nebudu tě kárat/nebudu tě hanit//Má milá až vstoupím/až do tebe vejdu/už se zpět nevrátím/nikdy neodejdu") dávají celému albu základní tón, který může upomínat na minulého i současného autorčina osudového muže. K té byl natočen kouzelný videoklip s oběma protagonisty v hlavních rolích.

Tematicky i verbálně velmi otevřený milostný lyrismus, v němž je ale až jakýsi existenciální podtext, prostupuje s nevšední přímočarostí, kterou v českém kontextu najdeme jen u nemnoha autorů a ještě méně autorek, i dalšími písněmi.

Třeba v titulních Dvou divokých koních ("Stálo za to s tebou žít/s tebou se hádat s tebou pít/šplhat s tebou na kopec/rozepni si poklopec//rozepni ho naposled/letíme svůj poslední let/dva koně diví a pod námi/lidé jen civí") nebo naprosto explicitní Mrd nebo smrt ("Děkuji ti Pane/za lásku i smrt/děkuji ti Pane/za pořádný mrd").

Dáša Vokatá zahrála Ivanu Martinu Jirousovi i na pohřbu

O tom, co pro Dášu Vokatou znamenal Ivan Martin Jirous, ovšem v jiné rovině vyprávějí písně Magorův Pohřeb a Magorův hrob, ve kterých se nehledanými slovy ze své ztráty vyzpívává tak, že by jen absolutní cynik mohl diskutovat o rýmech nebo o tom, jak se tu hraje na kytaru.

Protože taková vyznání by prostě nikdo jiný na celém světě namohl napsat ani interpretovat. Kouzlo silného osobního prožitku ovšem mají i další Vokaté "pozdravy přátelům", písničky Kněz Sváťa Karásek a Genius Brikcius.

Oldřich Kaiser a Dáša Vokatá

Bylo řečeno, že se album Dva divoký koně vzpírá jakémukoli srovnávání a proto je těžké na něj pasovat standardní procentní hodnocení. Jestliže je zde "povinně" uvedeno, je třeba jej brát s velkou rezervou, jako jakýsi průměr bodování neuchopitelné, zcela důvěryhodné a nevykalkulované autenticity na jedné straně, a zohlednění oněch standardů, které ale v případě tohoto alba mají jen minimální platnost.