Na mém prvním koncertě se lidé smáli, vzpomíná slavný houslista

  18:55aktualizováno  18:55
Festival Dvořákova Praha v úterý přivítá britského virtuóza Daniela Hopea. Tento hudebník, popularizátor a spisovatel se zajímá o Dvořáka i o pražské židovské skladatele.

Houslista Daniel Hope | foto: Harald Hoffmann

Letos je navíc prvním zahraničním kurátorem komorní řady, v jejímž rámci se představí hned několikrát. České publikum si ho může pamatovat z festivalu Struny podzimu, kde hrál i moderní verzi Vivaldiho Čtvera ročních období.

Čím vás zaujala nabídka, abyste vytvořil program komorních večerů Dvořákovy Prahy?
Jsem velkým obdivovatelem Antonína Dvořáka, především jeho komorní hudby. Takže když mne festival oslovil, neváhal jsem. Rád totiž nejen hraji, ale také vymýšlím vlastní projekty. A s ředitelem Dvořákovy Prahy Markem Vrabcem jsme už před časem zjistili, že o hudbě uvažujeme podobně.

V čem je pro vás osobně Dvořák výjimečný?
Dvořák má naprosto neuvěřitelné melodie, které jako by přicházely z jiného světa. Především to byl ojedinělý hlas v hudbě 19. století. Vezměte si Wagnera na jedné straně a Brahmse na druhé, oba tábory spolu bojovaly, ale Dvořák jako by je vstřebal. Wagnera obdivoval, patrně hrál i v orchestru, který Wagner dirigoval během svého pobytu v Praze. A Brahms byl možná nejdůležitější osobou jeho života.

Jak jste vybíral hudebníky, s nimiž vystoupíte na koncertech?
Přivedu si své přátele, jako je cellista David Finckel, dlouholetý člen Emerson Quartet, nebo jeho žena, klavíristka Wu Han. A také jsem pozval výborné české hudebníky, pianistu Ivo Kahánka a houslistu Jana Mráčka. Zařadil jsem mimo jiné Dvojkoncert Erwina Schulhoffa, o němž si myslím, že patří k největším skladatelům 20. století, navíc se silnou vazbou k Praze. Proto chci dílo provést s českým pianistou.

Pražský Žid Schulhoff měl podobný tragický osud jako takzvaní terezínští autoři, o něž se velmi zajímáte. Jak jste jejich příběh objevil?
Úplnou náhodou. Jel jsem z koncertu, měl jsem v autě puštěné rádio a najednou jsem uslyšel nádhernou hudbu. Hlasatel pak oznámil, že to bylo Smyčcové trio od Gideona Kleina. Nevěděl jsem, kdo to je, tak jsem začal shánět informace a postupně jsem se dostal ke všem podrobnostem o něm, o Pavlu Haasovi, Hansi Krásovi, Viktoru Ullmannovi, o celé této generaci, jež zahynula během holokaustu. Tím začala moje patnáctiletá cesta, během níž jsem studoval a prováděl jejich hudbu. Natočil jsem o Terezínu také film, s nímž mi pomohli Alice Herzová-Sommerová a Coco Schumann, dva hudebníci, kteří byli rovněž vězněni v ghettu.

Co vás napadalo, když jste se probíral dílem těchto skladatelů?
Celý ten příběh mne fascinoval jednak obrovskou lidskou tragédií, jednak také proto, že se nabízí otázka, jak by se evropská hudba vyvíjela, kdyby tito skladatelé přežili. Mohli se stát jakýmsi protikladem ke generaci Pierra Bouleze nebo Witolda Lutoslawského. Takto dějinám hudby dvacátého století chybí celý jeden oddíl...

Daniel Hope

- narodil se roku 1973 v jihoafrickém Durbanu

- studoval v Londýně, vystupuje s předními orchestry a dirigentÿ

- od roku 2007 natáčí pro Deutsche Grammophon, nejnovější snímek je poctou Yehudi Menuhinovi

- za své nahrávky obdržel řadu prestižních cen včetně několika nominací na Grammy

- věnuje se propagaci soudobé hudby, premiéroval nové skladby předních autorů

- mluví plynule německy, má dokonce vlastní pořad na rozhlasové stanici WDR3

- od této sezony se stane hudebním ředitelem Curyšského komorního orchestru

-hraje na housle přezdívané „ex-Lipiński“ z dílny Guarneri del Gesu z roku 1742

Narodil jste se v Jihoafrické republice. Jaké jsou vaše rodinné kořeny?
Z matčiny strany německo-židovské, prarodiče během nacismu opustili Německo. Z otcovy strany pak irsko-katolické. A aby to bylo ještě pestřejší, tak jedna prababička pocházela z Maďarska a rodina se dala dohromady právě v Africe.

A jak jste se odtamtud dostal zase do Evropy?
Otec byl spisovatel a angažoval se proti režimu apartheidu. V Jihoafrické republice to pro něj začalo být nebezpečné. Napřed jsme tedy jeli do Paříže a potom do Londýna. Jenže rodiče utratili všechny peníze a nevěděli, co dál. Matka, která byla profesí sekretářka, tedy šla hledat práci. Neuvěřitelnou náhodou dostala dvě nevšední nabídky: jednu od arcibiskupa z Canterbury a druhou od houslisty Yehudi Menuhina. Rozhodla se pro Menuhina. Místo bylo na šest měsíců, nakonec zůstala 24 let.

Nakolik rozhodující pro vás bylo setkání s Menuhinem?
Matka mne často brala s sebou do jeho domu, takže jsem doslova vyrůstal kolem něho a moje první vzpomínky se vážou k němu stejně jako k mé rodině. Ovlivnil mne nejen jako houslista, ale i jako učitel, kolega, jako humanista, který věří, že hudbou lze pomáhat lidem. Byl otevřený všem hudebníkům a všem hudebním žánrům.

Tak jako jste i vy. Na jedno své album jste dokonce pozval zpěváka Stinga. Líbí se vám jeho tvorba?
Od dětských let. A pak se stalo, že Sting koupil od Menuhina dům. Ten dům, kde jsem trávil tolik času. Řekl jsem mu, že v jistém smyslu sdílíme stejnou minulost, a začali jsme přemýšlet, jak bychom mohli spolupracovat. Zrovna jsem pracoval na albu s hudbou židovských skladatelů, kteří stihli utéct do Ameriky a uchytili se ve filmovém průmyslu. Chtěl jsem zařadit i kus od Hannse Eislera, a protože Sting už předtím udělal vlastní verzi jedné z jeho písní pod názvem The Secret Marriage, natočili jsme ji společně.

V jedné knize popisujete nehody, k nimž došlo v hudebním provozu. Co byl váš největší osobní „trapas“?
Asi v šesti letech jsem měl s dalšími malými houslisty hrát na svém prvním koncertě. Stáli jsme na pódiu v londýnském Southbank Centre a já se zlehka opíral o lítací dveře. Pak jsem se ale opřel moc – a propadl jsem. To byl ale začátek kariéry! Lidé se dali do smíchu, ale když mne učitel přivedl zpět, začali tleskat. Byla to katastrofa, ale cítil jsem, že atmosféra se uvolnila. A já přestal být nervózní. Vzal jsem si z toho ponaučení, že není rozhodující, co se stane, jako rychlost, s níž se člověk vzpamatuje.

Mohlo by vás zajímat

24. 2. se uskuteční 91. ročník předávání filmových cen v Los Angeles
23. 3. proběhne předávání filmových cen (Praha, Rudolfinum)
17. 3. bude mít premiéru pořad Za oponou na iDNES KINO


Nejčtenější

Boris Rösner mi radil, ať Ulici beru, vzpomíná Martin Hofmann z Mostu!

Martin Hofmann v seriálu Most! (2019)

Zatímco se všude mluví o seriálu Most!, sedáme si spolu v šatně pražského Divadla v Celetné. Před pěti minutami...

VIDEO: Poslední díl seriálu Most! posune vysílací čas. Kvůli vulgaritě

MOST!

Sedm dílů seriálu Most! se vysílalo hned po deváté večer, ale jeho osmá, závěrečná epizoda posune v pondělí 25. února...

RECENZE: Jaromír Hanzlík si napsal telenovelu Léto s gentlemanem

Trailer k filmu Léto s gentlemanem

Na svatého Valentýna utrpěla kina srážku s telenovelou. Kdyby v titulcích filmu stálo Rosamunde Pilcherová a běžel na...

RECENZE: Kéž by Černé vdovy měly víc rozumu. Anebo ztřeštěnosti

Propagační fotografie k seriálu Černé vdovy

Jitka Čvančarová, Jana Plodková a Lucia Siposová se v seriálu Černé vdovy zbaví manželů, ale nikoli policisty v podání...

Vždycky Dejvice! V novém seriálu hraje Trojan Spejbla a herci mají AIDS

Záběr z natáčení seriálu Zkáza Dejvického divadla

Jestli nyní platilo „Dycky Most!“, od 4. března převezme štafetu heslo „Vždycky Dejvice!“. V ČT odstartuje šestidílný...

Další z rubriky

RECENZE: Hudebně perfektní Zaz zbytečně přešlapovala na místě

Francouzská zpěvačka Zaz vystoupila 17. února 2019 v pražském Foru Karlín.

Kdyby Zaz celý nedělní koncert v pražském Foru Karlín propařila jako poslední píseň základního setu Toute ma vie, bylo...

RECENZE: Avril Lavigne se po rozvodu i nemoci vrací s hlavou nad vodou

Avril Lavigne na koncertu v Praze v roce 2008

Kanadská zpěvačka Avril Lavigne patřila k populárním postavám přelomu tisíciletí. Po teenagerských hitech jako Sk8ter...

Petr Kalandra byl génius. Měli jsme se moc rádi, vzpomíná Jan Spálený

Jan Spálený při koncertu ve Skokách

Jan Spálený s kapelou ASPM vydává po devíti letech novou desku Nemůžu popadnout tvůj dech. „Na rozdíl od posledního...

Najdete na iDNES.cz