Postupné seznamování s novým prostorem odhaluje návštěvníkovi jeho na první pohled možná neviditelné klady i nedotaženosti. Kromě hrubého štěrku, který ale právě v deštivém počasí člověk ocení (po typickém festivalovém blátě tady není ani památky), je to například nedostatek odpadkových pytlů na některých plochách. Návštěvníci Colours jsou ale natolik disciplinovaní, že na festivalu je i v pokročilých hodinách přímo příkladný pořádek.
Pořadatelé, alespoň zpočátku festivalu, poněkud podcenili i počet mobilních toalet a zejména jejich vyvážení, stejně jako osvětlení některých průchozích koridorů. I vstup na uzavřenou scénu Gong v bývalém plynojemu v exponovných okamžicích přináší problémy, scéna prostě není nafukovací. To všechno jsou ale typické "potíže růstu". I když není pochyb o tom, že se pořadatelé připravovali dostatečně, dokud se prostor skutečně nezaplní desetitisíci lidí, vždycky zůstává jen u teorie.
Všechny vady na praktickém chodu ale stoprocentně vyvažuje krása starého industriálního prostředí, které přináší nevídanou kulisu vlastně jakékoli hudbě. Tu už od podstaty "industriálnější" umocňuje, té "přírodnější" dodává unikátní kontrapunkt. A to, že tenhle skanzen průmyslu ožil ve zcela novém kontextu, by si zasloužilo snad i nějaké oficiálnější ocenění než pouhou chválu návštěvníků nebo novinářů.
Katzenjammer
Páteční program začal v brzkém odpoledni. Please The Trees si s dámským sborem Elpida zjevně velmi rozumějí a zvláštní kooperace přináší zážitek, který možná není bůhvíjak přelomový v čistě hudebním smyslu, ale rozhodně má obrovské kouzlo v onom ob-generačním setkání. Na druhé hlavní scéně navazující Norky Katzenjammer hrají plus-minus country a hlavním prvkem je trochu estrádní, ale na rozjezd festivalu tohoto typu vyhovující kolování nástrojů mezi členkami a celkově divácky vstřícná show.
Tamikrest
Bratři Ebenové i Dan Bárta s Illustratospherou odehráli standardně kvalitní a dobře navštívené sety. Prvním nečekaně silným zážitkem dne byli malijští Tamikrest. Takzvané pouštní blues, proslavené jejich "kmotry" Tinariwen, je jedním z nejpopulárnějších žánrů world music. V podání Tamikrest nese v sobě rockovější a jaksi groovovější atak, poučený jistě i spoluprací s hudebníky mimo africký kulturní okruh.
První z hlavních hvězd pátku Bobby McFerrin se tentokrát nespolehl sám na sebe jako třeba při památných koncertech v pražském Kongresovém centru. Beatbox i vokální vstupy jeho tří kolegů vytvořily plnější a místy takřka taneční sound. Zpívání bez doprovodu na tak velkém otevřeném pódiu má samozřejmě svá specifika a získávání si publika roztleskáváním nebo hozenými udičkami typu "ostravské" variace jinak velmi zajímavého pojetí bluesového standardu Sweet Home Chicago má své opodstatnění. Přesto je čistě sólový McFerrin paradoxně silnější.
Stejně tak by méně bylo více v případě vystoupení Antonyho Hegartyho (Antony and the Johnsons) s ostravskou Janáčkovou filharmonií. Zpěvákova šňůra, při níž se nechává doprovázet lokálními orchestry, má sice docela zajímavý nápad, doplácí ale bohužel na tři poměrně zásadní zápory.
Antony Hegarty
Tím nejzásadnějším jsou nepříliš invenční aranžmá orchestru, který Antonyho písně jen tak hladí po srsti. Zdá se, že orchestrace byly napsány cestou nejmenšího odporu, možná i proto, aby každý z orchestrů měl snadnější přípravu. I tak se ale nebylo lze zbavit pocitu určité nejistoty, a to kupodivu i ohledně kooperace zpěváka s "dovezeným" francouzským klavíristou Gaëlem Rakotondrabem. Tolik za druhé.
A za třetí: Antonyho písně, jakkoli v mnohém navazují, ať si to někdo připouští nebo ne, na soulovou estetiku typu Ala Greena nebo Marvina Gaye, jsou mnohem silnější v komornějším podání jeho vlastní kapely. Všechny tyto výhrady jsou ale nic proti zvlhlým pohledům fanynek, které nebylo lze přehlédnout, když se v početném davu člověk rozhlédl kolem sebe...
Závěr, opravdu silnou festivalovou tečku za pátkem, obstarali The Flaming Lips. Když ředitelka festivalu Zlata Holušová stála v davu jejich publika na loňské barcelonské Primaveře, s očima navrch hlavy jen cedila mezi zuby: "To je skvělý! Ty musím mít!" Autor tohoto textu toho byl svědkem. Rok se s rokem sešel a bylo to tu. Je skvělé, že program na Colours of Ostrava vzniká na základě osobní zkušenosti pořadatelů, kteří nelení a své koně si jezdí chytat s vynaložením vlastního času i peněz po celém světě. Kolik takových festivalů u nás je?
The Flaming Lips
The Flaming Lips se představili v plné "palebné síle". To znamená i s početným davem tančících českých dívek, shromážděných (prý za pomoci sociálních sítí) po obou stranách pódia. A samozřejmě se všemi pódiovými atrakcemi, s obřím nafukovacím balónem, v němž se frontman Wayne Coyne pustil už v úvodu do publika, nesen jeho rukama, s dalšími desítkami barevných balónků, vystřelovaných do hlediště, barevnými konfetami, laserovou koulí i gigantickými mickeymouseovskými návleky na zpěvákovy ruce.
Skoro by se chtělo říct, že samotná hudba, postavená na pinkfloydovské psychedelii, ale umocněná silnými popovými melodiemi, byla jen jaksi "do počtu" celé show. Ale to by byla pravda jen tehdy, kdyby posluchač neznal alba kapely, oproštěná od všech pódiových "opiček". A ta alba jsou, stejně jako živě prezentované skladby z nich, vesměs prostě výborná.
Koncertem The Flaming Lips si letošní Colours nasadily vysokou laťku. Uvidíme, kdo ji v sobotu alespoň roztřese, ne-li shodí. Bude to francouzská zpěvačka ZAZ nebo písničkářka Alanis Morissette? Nebo snad Animal Collective? Jihoafrický trumpetista Hugh Masekela? Nebo přijde zásah úplně odjinud? Nechme se překvapit.
