Okamžitě po oficiálním zahájení festivalu v pozdním odpoledni se na hlavní pódium dostavili Buty jako první zástupci letos početně zastoupené severomoravské hudební scény. Kapela kolem Radka Pastrňáka v posledních letech funguje bez většího mediálního zájmu a podle všeho tlačenku od novinářů skutečně nepotřebuje.
Už kolem šesté bylo pod pódiem slušně plno a hlavně celá partička zkušených hudebníků hrála jako o život. Buty vsadili hlavně na hity, takže zněly písně jako Jednou ráno, Demáček, Mám jednu ruku dlouhou nebo Nad stádem koní. Lepší začátek si festival ani nemohl přát.
Jenže potom už hlavní scéna patřila ženám. Dánská zpěvačka MØ, kterou festival pro tuzemské publikum objevil před pěti lety a jež loni excelovala na Aerodromu, se svým koncertem protancovala, jak už je jejím dobrým zvykem. Během první písně stačila seběhnout pod pódium a několika lidem se podepsat a následně to pěkně rozjížděla i za pomoci skvělé živé kapely.
Její poněkud tklivý projev lze přirovnat k Laně Del Rey, ale zatímco Američanka by se na scéně skutečně málem rozplakala, její mladší dánská kolegyně si to před publikem viditelně užívá a koncert dokázala bez zrychlování, jen pomocí dynamiky, neskutečně vygradovat.
Na bočních scénách se mezitím ucházeli o přízeň publika interpreti možná o něco méně zvučných jmen, ale neméně velkých talentů. Kupříkladu francouzská zpěvačka pocházející z Haiti Moonlight Benjamin je jasným důkazem toho, že na Colours se jen těžko dá sáhnout vedle.
Její doprovodní kytaristé svými nakřáplými nástroji dělali čest scéně pojmenované Drive Stage. A i hlavní představitelka to rozjížděla zvučným a ostrým hlasem. Hudba kromě avizovaného blues rocku místy přecházela do tremolového zvuku po vzoru raných šedesátých let a někdy to byl prostě rokenrol.
Vrcholem úvodního dne se potom zaslouženě stali Florence + the Machine. Britská kapela kolem zpěvačky Florence Welchové je na scéně dvanáct let, do Česka však přijela poprvé a provázená hvězdným statusem. Že dorazila superstar ostatně bylo poznat už podle jekotu publika do prvních tónů úvodní písně June.
Florence + the Machine hrají indie rock, což v tomto případě znamená, že to není jen pouhé bušení do kytar, ale ke slovu přijdou i housle, na pódiu byla dokonce harfa a aranže jsou prostě vynalézavější. Nechyběla však energie, silný hlas a pódiová show, která zdaleka nebyla tak éterická, jak by se dalo čekat podle splývavých bílých vílích zpěvaččiných šatů.
Welchová na pódiu pobíhala a poskakovala jako divá a je jen úsměvné, jak sebevědomě působí, když zpívá písničky, a jak špitá jako nesmělá školačka, když publiku oznamuje, že jí tolik lidí pod pódiem pořád ještě dojímá.
A skutečně, na to že mnozí si kvůli tomu museli buď zařídit dovolenou, nebo hůř - ve čtvrtek normálně poklušou do práce, sešlo se na její vystoupení podle pořadatelů 30 tisíc diváků, což je číslo více než úctyhodné. Přitom se Colours nijak halasně nehlásí ke kvótám na interpretky. Takže je vidět, že když je kvalita, jde to i přirozeně.
