Povídáme si přesně měsíc před začátkem festivalu. Jaký je stav?
Teď máme zrovna klidnější období. Největší nervy jsou, když se rozhodují headlineři festivalu. A potom, když se rozhoduje počasí.
Vtipné. Ale počasí samozřejmě neovlivníte, takže se kvůli tomu asi nervovat nemusíte, ne?
Už ne. Dokud jsme nezažili propršený ročník, budila jsem se v noci hrůzou. Teď už vím, že když nebudou padat trakaře, festival to přežije.
David Gaydečka před začátkem Metronome festivalu líčil, jak mu ve snu volal Liam Gallagher, že přijede jen jeho kapela a má to odzpívat za něj. Jaké noční můry míváte vy?
Zdálo se mi, že je připravená stage i muzikanti, ale publikum na ty hvězdy čeká někde úplně jinde. Promotérské sny asi budou hodně podobné a většinou představují neřešitelný problém, který se však nikdy nestal.
Předpokládám, že s každým dalším ročníkem jste si jistější.
To se tak říct nedá. Když někdo tvrdí, že něco bude stejné jako loni, tak je to u nás popud k velkému smíchu. Festival představuje neustálou změnu, nové věci a nové výzvy. A jde o velký organismus. Návštěvníky čeká více než 350 programových bodů – koncertů, divadel, filmů, workshopů, diskusí i výtvarna.
U diskusního fóra Meltingpot bych čekal, že bude produkčně jednoduché. Lidé přijdou, povídají, netahají s sebou aparaturu a světla. Nebo se pletu?
Je to stejně složité jako s muzikanty. Ti aspoň přijedou s manažery a týmem, který se o ně stará. Kdežto zahraniční mluvčí potřebují každý jednoho průvodce, aby se jim věnoval. Mají své prezentace, které se taky musí napojit. Plus musíme zajišťovat překlady, moderátory, sály na jógu i workshop, což u hudby odpadá.
Richard Krajčo z kapely Kryštof
Náročné musí být sehnat zajímavé osobnosti. Koho jste ulovili letos?
Přijede třeba Donna de Lory, která byla dvacet let s Madonnou jako její hlavní doprovodná vokalistka, a u nás bude mít workshopy zpěvu. Těším se i na Joe Davise, vědce a charizmatického vůdce bioartu.
A méně mainstreamové chuťovky z hudebního programu?
Velmi jsem zvědavá na Europe stage, která letos bude v režii Yemiho a jeho JAD company. Řada atraktivních hostů bude naše tancechtivé návštěvníky učit různé styly. Přivítáme pestrou jazzovou plejádu – Sons of Kemet, Paola Fresu, Mathiase Eicka, Cory Henryho and The Funk Apostles a velmi se těším na korejskou zpěvačku Youn Sun Nah, která bude v Česku úplně poprvé. Tuzemskou premiéru bude mít asi dalších třicet interpretů. Spolu s Meltingpotem jde o mix intelektuálního výkvětu, hudebního i myšlenkového. Obsáhnout náš festival není někdy pro návštěvníky jednoduché.
Je nějaký žánr, který se na Colours nikdy neobjevil?
Možná čistý metal. Ten u nás myslím nikdy nebyl, a jestli ano, tak jen v nějakých názvucích. Jinak vážně žádné ohraničení nemáme. Letos přijede i zástup „místních“ muzikantů – Buty, Kryštof, Mirai, David Stypka či Degradace. Takže s radostí upozorníme i na hudební sílu severní Moravy.
Předpokládám, že když festival skončí, už se chystá další ročník. Můžete si vůbec vzít v létě dovolenou?
Něco málo ano. Ale každý rok to má jiný spád. Letos se headlineři na příští ročník domlouvali už v červnu, takže to vlastně nekončí a nezačíná. Stěžejní pro nás je ale září. To se totiž koná mezinárodní festivalové fórum IFF, kde se sejdou promotéři, agenti a rozdává se první kolo karet. Začínají také jednání o hvězdách, které budou na tour další rok.
Jste dnes v pozici, kdy jméno Colours of Ostrava jednání usnadňuje?
Bylo by krásné to takhle říct, ale nefunguje to tak. Jistě si vzpomínáte, že festival Aerodrome loni zazářil, utratil nesmírné peníze a trochu nám naboural trh. Takže je to volná soutěž a vždy může přijít někdo, kdo bude mít větší prostředky a lepší know-how a všechno zválcuje. Stát se může cokoliv a namyšlenost není na místě.
Tak jsem to ani nemyslel, spíš jestli vyjednávací pozice není jednodušší, když se můžete prokázat tolika úspěšnými ročníky.
Máme lepší pozici v tom, že agenti kapel nás znají, nemusíme je přesvědčovat. Nevýhoda tkví v tom, že český trh je malý, a festivaly ve Španělsku, Austrálii či Anglii mají přednost. Musíme počkat, jestli se do plánovaných cest hudebníků vlezeme, nebo ne.
Fotogalerie |
A jestli si ty interprety budete moct dovolit…
Samozřejmě. Ono to vypadá jako evergreen, že říkáme, že ceny rostou. Ale ony rostou závratně. To, co stálo loni sto tisíc, stojí letos tři sta tisíc. To, co stálo dvě stě tisíc, stojí milion. Bavíme se samozřejmě v eurech. To nás v Česku ohrožuje všechny. Protože pak na výrazně silná jména nedosáhneme.
Museli byste sehnat víc sponzorů, nebo zdražit vstupné. Což asi ani jedno není jednoduché, že?
Máme štěstí, že tou sofistikovanou tváří Colours jsme pro sponzory přijatelní. Zároveň roste množství městských festivalů, kde hraje celá česká špička bez vstupného, takže chuť návštěvníků platit velké peníze za festival trochu slábne. Jsme zemí s největším počtem festivalů na obyvatele na světě, a to může být do budoucna problém. Veřejnost netuší, kolik ty kapely stojí. A když vám řeknu, že některá jména, která jsme zkoušeli na příští rok, už si řekla o jeden a půl milionu eur, tak asi chápete, že se budeme dostávat do kolize mezi očekáváním návštěvníků a našimi možnostmi.
Jak tedy lidem vysvětlit, že vstupné zdražit nejde, ale zároveň kapely nebudou dávat slevu proto, že jedou do země s nižšími mzdami?
No, to musíte asi vysvětlovat vy novináři. Náš program je i v rámci Evropy výjimečný a atraktivní. I zahraniční kolegové říkají, že naše nabídka je neuvěřitelně vyvážená a kvalitní. Takže jediná rada je přijít, projít se areálem a přesvědčit se, že žádné slabé kapely u nás nejsou. Byť jsou pro někoho třeba neznámé.
