V této podobě Salome na závěr nezdvihá a perverzně nelíbá uťatou hlavu proroka Jana Křtitele, nicméně rozhodně není méně nemorální. Posluchač se ocitá v úplně jiném prostředí, ve světě raného italského baroka, jehož byl Alessandro Stradella významným představitelem. Dnes je jeho jméno spojeno spíše s bouřlivým až skandálním životem, který se mu nakonec stal osudným, protože zahynul rukou nájemného vraha. Díky tomu se dokonce sám stal hrdinou několika oper, z nichž nejznámější je ta, kterou v 19. století napsal Friedrich von Flotow.
Že Stradella musel být nekonvenční, či přinejmenším velmi osobitý člověk, ostatně dokazuje i svou hudbou. Oratorium San Giovanní Battista, jež poprvé zaznělo roku 1672 v Římě, upoutá nejen pěveckými party, ale i vynalézavým instrumentálním doprovodem, v němž skladatel ansámbl rafinovaně dělí na skupiny a tímto způsobem posiluje kontrasty a dramatičnost. Pulsující rytmus, melodické árie s různými vokálními ozdobami, nicméně pevně spojenými s textem, hluboká emoce, dramatická sevřenost a celková neobyčejná vitalita - to vše udržuje pozornost.
Ostatně i vlastní obsah je pozoruhodný. Není tu vypravěč, takže postavy působí o to bezprostředněji. Středobodem není tanec Salome, ona sama je spíš než zvrácená bytost pošetilá a chladně manipulující žena, navíc sama manipulovaná matkou Herodiadou - to ona dceru ponoukne, aby Heroda žádala o hlavu Jana Křtitele, neboť „naší trofejí bude Herodes, a ten, kdo nad králem vítězí, těší se vládě“.
Vlastně nejzajímavější je postava Heroda, který (na rozdíl od Strausse) tu stojí mnohem víc v popředí. Zprvu si patrně s ulehčením myslí, že Salome chce pro Jana svobodu, nadhazuje možnost jeho neviny a když přece jen ustoupí, v závěrečném duetu se Salome ho začínají drásat výčitky svědomí. V relativně stručném díle je takto „zkomprimovanán“ nejeden povahový rys a pocit. Oratorium končí jakoby „useknutě“, otazníkem, jenž zůstane téměř hmatatelně viset ve vzduchu.
Oporou úterního provedení v Dvořákově síni Rudolfina byla brilantní, barevná a dramatická hra orchestru vedeného Václavem Luksem. Jana Křtitele ztvárnil přední francouzský kontratenorista Christophe Dumaux, jenž svým jemným hlasem a krásným legatem (tedy něco úplně jiného než dunivé basy, na které je člověk zvyklý ze Straussovy opery) vyzpíval odhodlání pranýřovat poměry u dvora. Pro roli Salome by si člověk přece jen představoval o něco větší hlas, než jaký má sopranistka Arianna Vendittelli. Třebaže zvláště v nižší dynamické hladině předvedla půvabné procítěné tóny, v dramatičtějších okamžicích se jí do zvuku vkrádala pronikavost.
Basista Krešimir Stražanac vystihl Herodovou vladařskou pýchu i lidskou slabost. V díle vystupuje také rádce, podkuřující svému nadřízenému a dokreslující poměry v panovníkově rodině. Tenorista Luca Cervoni mu dal patřičnou servilitu i pohrdání. Nejkratší part má matka Salome, ale i v něm mezzosopranistka Gaia Petrone předvedla šťavnatý barevný mezzosoprán. Rozhodně to byl večer, jenž si člověk zapamatuje.