Pink Floyd: The Wall

Pink Floyd: The Wall | foto: Getty Images

Cihly, z nichž před třiceti lety vyrostla floydovská Zeď, pořád existují

  • 17
Rocková opera The Wall (Zeď), kterou dnes připomíná i speciální představení v pražské O2 areně, je v kariéře britské rockové legendy Pink Floyd mimořádným činem. Letos slaví třicáté výročí.

Zeď se dočkala jedinečného pódiového ztvárnění, na základě projektu vznikl i film s Bobem Geldofem v hlavní roli. A nebylo lepšího díla, jímž by se dal v roce 1990 oslavit pád zdi, která rozdělovala Berlín a vlastně i tehdejší Evropu.

České nastudování tohoto díla Filipem Benešovským a spol., které se představí dnes v pražské O2 areně, lze se zvědavostí přivítat. A skupinu Pink Floyd zde aspoň vzdáleně zastoupí syn Rogera Waterse Harry, který hraje na klávesy.

Všude stály zdi

Před 30 lety byli Pink Floyd na vrcholu. Přečkali odchod magického spoluzakladatele Syda Barretta, jehož nahradil kytarista a zpěvák David Gilmour. Deska The Dark Side Of The Moon jim už v roce 1973 zajistila nesmrtelnost.

Každé další album se setkalo s obrovským zájmem, ať už to byla deska Wish You Were Here nebo orwellovský projekt Animals, v němž kapela přirovnávala chování určitých vrstev společnosti k jednání zvířat. Monotematická deska byla solidním nakročením k rozsáhlejšímu celku. Ostatně z desky Animals pochází obrovská nafukovací maketa prasete, oblíbená rekvizita Pink Floyd.

S nápadem na koncepční projekt přišel baskytarista a zpěvák Roger Waters, tvůrčí motor a diktátorský tahoun skupiny. Waterse štvali fanatičtí fanoušci, kteří řvali pod pódiem a znemožňovali kapele cokoli sdělit. Při koncertu na Olympijském stadionu v Montrealu si jednoho takového Waters vyhlédl a naplival mu z pódia do obličeje.

Pak se za tento úlet styděl, ale došlo mu, že i mezi Pink Floyd a publikem vyrůstá jakási zeď stereotypů a hluchoty. Pocity izolace má spousta lidí, a nejen kvůli hudbě, uvědomil si Waters, který sám přišel o otce během druhé světové války a citlivě vnímal tlaky společnosti vůči jedinci.

Písňový celek The Wall, úzkostný výkřik odcizení, napsal na sklonku sedmdesátých let. Jednu cihlu do zdi izolace přiloží otec, který kamsi zmizel, jinou matka, jež "ti vybere všechny tvé dívky", další přispějí učitelé, kteří "ubližovali dětem, jak jen mohli".

z filmu The Wall

Když Pink Floyd přemýšleli nad dalším albem, nabídl jim pracovitý Waters dva projekty: osobněji laděnou kolekci The Pros And Cons Of Hitch Hiking a The Wall. Gilmourovi a spol. vyhovovala více Zeď a kapela se pustila do komplikovaného nahrávání.

Bylo to příznačné. Navenek připomínali Pink Floyd kolos, ovšem uvnitř skupiny již vyrůstaly zdi nevraživosti. Waters nesnášel hráče na klávesy Ricka Wrighta, který byl prý málo aktivní, údajně mu také Wright bral bez dovolení cigarety. Waters jej degradoval na doprovodného muzikanta stejně jako bubeníka Nicka Masona.

Respektoval hlavně kytaristu Davida Gilmoura, který se podílel na autorství tří skladeb ze Zdi. Sice se na sebe usmívali a zdravili se, ale pohledy se vraždili, jak vzpomínal producent Bob Ezrin, který hrál i roli smírčího soudce.

Okamžitý úspěch

Nahrávání se zúčastnila řada hostů včetně žáků londýnské Islington Green School, jejichž sbor zpívá v pilotní skladbě Another Brick In The Wall (Part II). Byl to hit a první singl Pink Floyd od roku 1969. Už v prvním týdnu si Britové koupili 340 tisíc kopií, což předznamenalo zájem o dvojalbum The Wall. To vyšlo 30. listopadu 1979 s kresbami Geralda Scarfeho v obalu.

Měsíc po zahájení prodeje The Wall se jen v Británii prodalo 600 tisíc kusů, ve Spojených státech se dvojalbum dostalo na první místo hitparády. Ale kapela se nevyhnula atakům tisku. I za to, že některé písně prý podrývají autoritu pedagogů nebo že školní sbor z Islington Green nedostal za svou práci ani libru. Nakonec se vysvětlilo, že kapela nabídla mladým muzikantům a zpěvákům zdarma své špičkové studio k experimentování.

Koncertní provedení, které mělo premiéru 7. února 1980, bylo natolik náročné, že se odehrávalo pouze v Los Angeles, New Yorku, Londýně a německém Dortmundu – celkem odeznělo devětadvacetkrát. O lístky byl obrovský zájem a Pink Floyd by jistě třeba v Americe uvedli víc než deset vystoupení, která si pro ni vyhradili. Přitom velkou část koncertu odehrála kapela za dvanáct metrů vysokou zdí, která před ní postupně vyrostla z lepenkových krabic.

Pink Floyd: The Wall

Nechyběly projekce Scarfových animací, laserové efekty, velké nafukovací figuríny nebo kytarové sólo Davida Gilmoura z vyvýšené plošiny. V závěru koncertu najatá parta bedňáků zeď zbořila. A při posledním vystoupení v Londýně nechala kapela zeď vyhodit demonstrativně do povětří. Koncerty na téma Zdi byly v roce 1981 poslední, na kterých se dala zastihnout legendární čtveřice Pink Floyd.

Znesváření hudebníci se sešli ke krátkému vystoupení až po čtyřiadvaceti letech na festivalu Live 8 v Londýně. A živý zvukový záznam z představení The Wall v Londýně vyšel až v roce 2000 pod názvem Is There Anybody Out There?

Depresivní film

Ve filmu The Wall se ještě více odkryly inspirativní zdroje, ze kterých scenárista Roger Waters čerpal. Původně si chtěl sám zahrát hrdinu Pinka, ale nakonec musel po nepřesvědčivých kamerových zkouškách ustoupit. Šanci dostal Bob Geldof, šéf punkové kapely The Boomtown Rats.

Ve filmu režiséra Alana Parkera, ve kterém hovoří hlavně písně a živé, stylizované nebo animované obrazy, má Pink těžké dětství. Otce ztratí ve válce, jeho výchovu ovlivňuje panovačná matka i manipulátorští učitelé. Rockový Pink si sám vybuduje pomyslnou zeď mezi sebou a fanoušky.

Z Pinka se v představách stane diktátor, mezi nímž a rockovou hvězdou není příliš velký rozdíl ve schopnosti manipulovat s davem. Poměrně náročný, depresivní film měl premiéru 14. července 1982 v Londýně. Zeď, rozvržená do tří projektů, umělecky završila kariéru Pink Floyd.

z filmu The Wall

Ovšem kapela se již otřásala v základech. Jméno Pink Floyd nakonec vysoudili tři hudebníci v čele s Gilmourem. Roger Waters oživil svou slavnou operu po pádu berlínské zdi (padla 9. listopadu 1989), když v roce 1990 uspořádal ve sjednoceném městě velkolepý koncert s písněmi z The Wall.

Vystoupili na něm Sinéad O’Connor, Joni Mitchell, Van Morrison, Bryan Adams nebo skupina Scorpions. Událost sledovalo téměř 500 tisíc lidí na místě a půl miliardy před obrazovkami v pětatřiceti zemích. Potvrdilo se, že téma zdi zůstává věčné i posluchačsky vděčné.