Deska začíná poměrně zostra, dusavým elektrem Thirteen s výrazným klávesovým motivem. Funguje ale spíše jako intro, předehra. Věci se začnou dít až s druhou Night Flower s hostujícím zpěvákem Edwardem Ka-Spelem z kapely The Legendary Pink Dots. Tempo se zvolní, Ka-Spel vstupuje na scénu jen za decentního doprovodu. Vše je podřízeno jeho rozvážnému přednesu.
Refrénu si málem ani nevšimnete, je to hudební poezie noci. Hudba získává další rozměr, přitom se halí do oparu svůdného tajemství. cEvin Key v jednom ze svých nejsilnějších skladatelských okamžiků a první vrchol desky.
Další následuje v rychlém sledu – je čas na dalšího hosta, kterým je Chris Corner, hlavní postava projektu IAMX. „Jeho“ Anger Is An Acid je dramaticky vyklenutá srdceryvná balada, natlakovaná emocemi. Spolupráce, která podle Keyových slov začala jako nezávazný přátelský šťouchanec, dala vzniknout opojnému hudebnímu květu.
„Napsal jsem aranžmá té skladby a poslal ji Chrisovi jako hozenou rukavici. Dlouho se nic nedělo a asi po roce a půl přišla odpověď: ’Dodělal jsem tu věc, cos mi poslal’. Poslechl jsem si ji a byl jsem ohromen,“ svěřil se cEvin Key ještě před vydáním alba.
Corner alias IAMX si na albu zazpíval ještě jednou, tentokrát v hybnější písni Dark Trail, kde už jeho vklad ale není tak výrazný. Prim hrají všelijak polámané a potrhané beaty a spousta třepotavých, mizejících a zase se objevujících zvuků v pozadí.
ResonancecEvin Key |
Nesnadno polapitelná je ostatně i celá deska, byť se nejedná o žádný bezhlavý experiment pro experiment, ale poměrně snadno poslouchatelnou hudbu. Nebyl by to ale cEvin Key, jeden ze dvou mozků Skinny Puppy, aby v duchu osmdesátkového elektra laděnou nahrávku neudělal tak trochu podvratně. Skladby jsou v zásadě vystavěné na chytlavých motivech, což je ale jen začátek.
V průběhu děje se mění, vyvíjejí, utíkají do jiných zátočin, jsou plné zvratů, zkrátka vyžadují plnou pozornost. Právě na tomto znejisťujícím přístupu ke kompozici jsou ostatně vystavěná nejpamátnější alba Skinny Puppy. S Resonance se to má podobně, jen tu není tolik krve, injekčních stříkaček, bláta a kovových úderů. Přesto jako kdyby v ní stále pod povrchem číhalo cosi zneklidňujícího, jako třeba ve skladbě Thunderbird.
I díky tomu dokáže Resonance pohltit a dalece překračuje obvykle vágní přihrádku „pro radost točené sólovky členů slavných a vlivných kapel“. Kdepak, tohle není žádný skanzen, je to živoucí, přítomné, do detailů promyšlené.
