Když v květnu 1967 vyšla deska Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, Jimi Hendrix se naučil její titulní skladbu a hrál ji tři dny poté na koncertu v Londýně. Paul McCartney, který byl tehdy v Saville Theatre v Camdenu v publiku, to považuje za takovou poctu, že příběh dává k lepšímu dosud.
V cizině covery patří k věci. Většina velkých jmen západní hudby do koncertních setlistů zařazuje kousky od svých kolegů. Někdy tím samozřejmě chtějí přihodit další hit, většinou je to však skutečně hlavně pocta nebo jen chuť zahrát si oblíbenou písničku. Kdo v současnosti vyrazí na turné Foo Fighters, uslyší i songy od Queen či Alice Coopera. A kapelu Davea Grohla opravdu nelze obviňovat z toho, že nemá dost vlastních „pecek“.
Bratři Orffové - Ne, teď ne (cover Mňágy a Žďorp)
U nás se coverům příliš nedaří. Jako by se jich muzikanti trochu báli. Protože když už vznikají, tak hlavně v rámci samostatných projektů, jako byla předloni třeba deska David Koller & Friends, tedy jaksi na vyžádání autora. „Průměrný song ve světě má stovky coverů, ale to u nás opravdu nefrčí. Přitom tady je obrovská youtubová komunita. A když uděláte dobrou předělávku, tak ji i původní interpret bude rád sdílet. Takže je škoda, že v tom zaostáváme,“ tvrdí Ben Cristovao, který po svém zpracoval píseň Nic není nastálo. „Jak jsem se dozvěděl, o co jde, věděl jsem, že do toho chci jít. Když mě osloví legenda české hudby, tak je to pocta. Kolikrát se vám to poštěstí?“
Možné vysvětlení přináší Petr Fiala z Mňágy a Žďorp – a sice pachuť, kterou tu zanechaly pokusy o převedení západních písní do země za železnou oponou. „V 70. a 80. letech to tu přece byla jedna coververze za druhou a většinou to byly takové příšernosti, že se to možná přetočilo do druhého extrému, kdy každý chtěl mluvit, hrát a zpívat sám za sebe,“ uvažuje Fiala. „Jak na Západě je kontinuita nepřerušená, tak tím možná lidem dávají najevo, s čím se cítí spřízněni. A berou to bez té křeče, která možná je trochu u nás.“
Mňága přitom na tuzemskou chudou coverovou scénu přispěla obří dávkou v podobě alba Dáreček a jeho dvou pokračování, která pohříchu nejsou v běžné distribuci. „Já mám covery rád, protože znáte originál a pobavíte se tím, jak k tomu přistoupil někdo jiný. Když jsme měli pětadvacáté výročí, napadlo nás, že by nám covery udělali kámoši, což by mělo smysl,“ vysvětluje Fiala, jak myšlenka desky Dáreček vznikla. „Nikdo nás neodmítl, snad kromě Horkýže Slíže, kteří měli ten rok naplánovanou pauzu. A my jsme pořád kapela z Valmezu, takže nás překvapilo, jak byli všichni nadšení. Napřed to bylo deset písní, pak patnáct a nakonec jsou to tři desky a čtyřiačtyřicet nahrávek.“
Oldřich Janota - Zrychlený vlak
Mňága a Žďorp má navíc zkušenost i z druhé strany, protože do repertoáru už před lety zařadila písně jako Nohavicovu Těšínskou, Stovky hotelů od Katapultu nebo Chytit vítr od Vladimíra Merty. „A taky I cesta může být cíl, to je písnička od Oldřicha Janoty, i když to dneska asi málokdo tuší,“ připomíná Fiala jeden z největších mňágovských hitů. „Já na to prvních deset patnáct let upozorňoval a na koncertech to tak poctivě uváděl. Ale lidem je to jedno. Poslouchají písničku, jedno od koho,“ dodává.
Ale to je skutečně případ sice dlouhotrvající, ale takřka ojedinělý. Když letos v květnu vyšel první singl Lucie po šestnácti letech, dalo by se čekat, že si ji aspoň pro legraci o následujícím víkendu někdo někde do koncertu zařadí. Ale o tom zprávy nejsou. Co už je větší událost na hudební scéně? Větší vzrušení vzbudil hit Barbory Polákové Nafrněná, ke kterému se objevily covery, parodie a na koncertech jej hrával třeba Marek Ztracený.
Další výjimkou je kapela Mandrage, která na svou letošní desku Po půlnoci zařadila píseň Malí sráči v nás od dívčí punkové skupiny Zuby nehty. „Vždy si rádi zahrajeme nějaký cover a přišlo nám fajn vzít si píseň od kapely, kterou dnešní mladá generace už moc nezná,“ vysvětluje motivaci kytarista Pepa Bolan. „Udělali jsme si ji trochu po svým a od Zubů nehtů máme k tomu svolení. Ale spíš si myslím, že z toho budou mít legraci, že kapela jako my předělává underground.“
Nicméně to jsou jen střípky z mozaiky. Ochranný svaz autorský, jenž dostává hlášení o tom, jaké písně se na koncertech hrají, bohužel nevede statistiku o tom, která neautorská píseň je u nás interpretovaná nejčastěji. Možná je to dobře, protože by se stejně nepodařilo odstínit revivaly, které jinou než cizí hudbu nehrají.
Miro Žbirka - Jediná
Ale vlastně každý muzikant, s nímž na covery přijde řeč, přizná, že ho baví je poslouchat, a dokonce by si je s chutí i střihl. „Vždycky jsem chtěl udělat úplné ‚oldies‘ písničky jako Snad jsem to zavinil já od Olympiku,“ vyznává se Miro Žbirka. „V nějakém pořadu, kde byl i Petr Janda, jsem dokonce zpíval Dej mi víc své lásky a Nebezpečnou postavu. Dodnes miluju staré věci Karla Kahovce. Tak k této tvorbě inklinuju.“
Žbirka udělal cover své vlastní písně, dá se říct. Pro Wanastowi Vjecy napsal skladbu Jediná. „Potom jsem se Kodymovi omlouval – nevydám ji jako singl, ale na svoje album tu písničku dát musím. Nebudeš se zlobit, když si zazpívám svoji písničku?“ vzpomíná.
