Luigi Dallapiccola (1904-1975) je jedním z předních italských skladatelů 20. století. Osvojil si moderní hudební směry, inspiroval ho zvláště Arnold Schönberg. Operu Vězeň psal koncem druhé světové války a těsně po ní jako odraz hrůzy ze všeho nelidského, co se během oněch let událo.
Základ mu poskytla povídka Mučení nadějí ze sbírky Nové kruté příběhy od francouzského autora Augusta Villiers de L’Isle Adama z roku 1888. Děj je zasazen do druhé poloviny 16. století, kdy bezejmenný ztýraný vězeň španělské inkvizice čeká ve vězení na svůj úděl.
Žalářník mu líčí povstání v Nizozemsku proti španělské nadvládě, dodává mu naději a dokonce mu zdánlivě umožní útěk – jenže se ukáže, že to byl záměr, poslední a nekrutější způsob mučení, při němž se právě rozkvetlá naděje změní v definitivní beznaděj. Opera končí vězňovým rezignovaným zašeptáním „Svoboda?“
Přes všechnu nelítostnost, bezvýchodnost a trýznivost hudby, kterou jen částečně změkčuje italština i jakési ozvěny italské zpěvnosti, jde o sugestivní a sevřené drama. Škoda, že v českých divadlech nikdy nezaznělo, páteční provedení v Rudolfinu, ač jen koncertní, jeho sílu podtrhlo.
Krátké, ale drtivé drama
Ve zhruba padesátiminutové opeře vystupují vlastně jen tři postavy. Prolog patří vězňově matce, která se strachuje o syna a ve snech se jí zjevuje král Filip II. jakožto přízrak smrti. Španělská sopranistka Ángeles Blancas Gulín zpívala náročný part barevným vyrovnaným hlasem od znělých hloubek po průrazné výšky, bylo to expresivní, nikoli však ukřičené zpívání.
Americký barytonista Brian Mulligan se i na ohraničeném prostoru koncertního pódia převtělil do zoufalého vězně. Hrál ho jak zvučným a tvárným barytonem s velkým dynamickým rozsahem, tak gesty a mimikou, jimiž vystihoval nešťastníkovo napětí. Stačilo, aby si přiložil ruce k tváři a hrůza, kterou postava prožívá, byla zřejmá.
Třetí důležitý part patří žalářníkovi, jenž se promění ve Velkého inkvizitora, „vítajícího“ vězně na „svobodě“, kde ho čeká už jen smrt upálením. Ukrajinský tenorista Valentyn Dytjuk ho zpíval štíhlým měkkým hlasem, v jeho přednesu by ale člověk čekal víc jízlivosti, jakési dvojznačnosti, neboť právě tato figura symbolizuje onen krutý žert. Menší party dvou kněží zazpívali na vysoké úrovni členové Pražského filharmonického sboru, který se pak na provedení podílel kratším, leč výrazným vstupem.
Antonio Pappano, donedávna šéf londýnské Královské opery, kterou od letošní sezony předal Jakubu Hrůšovi, svým uvolněným, zřetelným a kreativním dirigentským stylem vytáhl z orchestru výkon, který se zařezával do uší, ne však ryčností, ale dramatickou silou. Celý aparát zvládal suverénně jak se na renomovaného operního dirigenta suší.
Určité rozpaky budil jen překlad, který běžel na titulkovacím zařízení. Člověk nemusí být expert na italštinu, aby mu třeba popis scény „Hrozná cela ve sklepě zaragozského úředníka“ (Un´orribile cella nei sotterranei dell’Official di Saragozza) nepřipadal v kontextu díla divný. Patrně se tím myslí Svaté oficium neboli Svatá inkvizice; vězeň se ostatně pravděpodobněji nachází kdesi v podzemí sídla inkvizice v Zaragoze než ve sklepě tamního úředníka…
Takových drobností by se v textu našlo víc, na umělecký zážitek ale samozřejmě neměly vliv. Člověk si aspoň zopakoval dějepis, včetně nizozemské revoluce s jejími „žebráky“ neboli gézy…
Svoboda? Svoboda!
Druhá polovina koncertu přinesla ostrý střih. I když jak se to vezme. Také Ludwig van Beethoven dokončoval svůj slavný Koncert pro klavír č. 5 Es dur „Císařský“ za pochmurných okolností – roku 1809, kdy Napoleon obsadil Vídeň a palba z francouzských děl dokonce ohrožovala dům, v němž tehdy skladatel žil. Následoval pro Rakousko ponižující mír.
Nálada díla je však odlišná – heroická, energická. Jakoby na v děsu pronesenou otázku modernisty z první části večera odpověděl klasik rázně: Svoboda! Skladba byla ve skvělých rukách islandského pianisty Víkingura Ólafssona, který přesně našel balanc mezi beethovenovsky mužným výrazem a úhozem.
Hrál plným, robustnějším, ale pořád velice kultivovaným tónem, uměl se ponořit do lyricky zasněné nálady druhé věty, ale nebylo to cukrově nadýchané, pod ušlechtilými melodiemi jako by pořád bublalo odhodlání. Také potěšilo, jak pianista hudbu nadšeně prožíval, i když nehrál – to se prostě obrátil k hráčům a jejich hru si vychutnával.
Do hudby byl pohroužený i Pappano, stejně jako Dallapiccolu i Beethovena neúnavně tvaroval a orchestr mu šel doslova na ruku. Bylo to vznosné a energické, ale ne exaltovaně bombastické, pořád si šlo vychutnat klasicistní esprit. Ólaffson, jenž třikrát přidával, se na závěr obrátil k publiku, poděkoval mu a především orchestru, který, jak řekl, je pro něj velkou inspirací.
