Program, který ve středu zazněl v Rudolfinu, zdánlivě působil až příliš protikladně, po skladbách plných radosti a světla se před posluchači otevřela temná propast, ale to lze vzít jako záměr i memento. K takovým zvratům může v životě dojít kdykoli.
Předehra ke Smetanově Prodané nevěstě a tance z této opery vyzněly opulentně, jako velká a efektní orchestrální čísla. Dopisová scéna z Čajkovského opery Evžen Oněgin, v níž Taťána vyznává Oněginovi své city, posunula večer do pohnutější atmosféry. Ruská sopranistka Jelena Stichina nedávno zpívala na Salcburském festivalu titulní, extrémně náročnou roli v opeře Médée od Luigiho Cherubiniho, s níž dost zápasila. Taťána je jí hlasově a určitě i lidsky mnohem bližší. Příjemně oblý, plný hlas jí zněl krásně měkce, ale nejvíc zaujala přirozeným podáním, vcítěním se do obsahu této přibližně čtvrthodinové scény.
Čajkovského lyrika poskytla most do apokalyptického světa Dmitrije Šostakoviče. Symfonie č. 8 vznikla v době druhé světové války, po slavné Symfonii č.7 s přídomkem Leningradská. Avšak zatímco ta je plná energie a vzdoru, Osmá zachycuje hrůzy a utrpení války. Není to však popisná „filmová“ hudba, ale spíš zachycení pocitů člověka žijícího uprostřed zmaru.
A jak zdůraznil text v tištěném programu, právě válka paradoxně ochromila sovětskou cenzuru do té míry, že tato skladba mohla být roku 1943 v Moskvě provedena. Po válce ovšem byla zavržena jako málo optimistická a odpudivá. Každopádně do světa se rozlétla po provedení na Pražském jaru roku 1947. Sám Šostakovič ve svých vzpomínkách tvrdil, že neviděl jen zločiny napáchané nacisty, ale i sovětským režimem ve třicátých letech.
Byčkov se právě s touto symfonií roku 1990 poprvé uvedl s Českou filharmonií. Skladba má kromě zvukově drtivých a cynicky rozšklebených pasáží i neobyčejně hluboké, pomalé a meditativní plochy, vyžadující intenzivní výraz v extrémně ztišené dynamice.
Je v tom svým způsobem podstata tohoto díla – jakoby míra utrpení už nedovolovala další výkřik. Orchestr hrál příkladně tiše a ukázněně, z postranního sedadla bylo navíc vidět, jak Byčkov hudbu hluboce prožívá, přesto se vtíral pocit, že kdyby bylo ještě víc času na přípravu, nebo snad kdyby Osmá zazněla až později, ne jako součást společenské události vrcholící rautem, byl by ponor do jejího nitra na pódiu i v hledišti ještě hlubší.
Nicméně i tak bylo provedení zvláště ve svých dramatických vrcholech velmi emocionální a zapamatovatelné.
