Jeden z nejpřednějších světových dirigentů, jenž si kdysi udělal renomé jako šéf Birminghamského symfonického orchestru a poté nastoupil hvězdnou kariéru zahrnující i šéfovský post u Berlínských filharmoniků, přidal od této sezony do svého portfolia pozici hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie.
K označení své pozice na vlastní přání připojil dovětek „k poctě Rafaela Kubelíka“. Českou hudbu provádí rád, pro nynější abonentní program si z ní vybral dvě odlišné skladby, přesto spojené velkoorchestrální brilancí.
Druhou řada Slovanských tanců vytvořil Antonín Dvořák na na podnět svého vydavatele Simrocka po obrovském úspěchu té první. Vysoce umělecká stylizace tanců z různých koutů slovanského prostředí patří k parádním a nejvíce zažitým skladbám v repertoáru České filharmonie.
Z tohoto pohledu provedení ani nemohlo zklamat. Při pátečním koncertu orchestr dodal energii a zkušenost a Simon Rattle spíš „jen“ dolaďoval a užíval si hudbu. Víc nakonec nebylo potřeba, bylo to zvukově oslnivé, expresivní, ale i lyrický jemné.
I Glagolská mše je parádní kus, o němž se v posledních měsících psalo především v souvislosti s hostováním České filharmonie v Carnegie Hall. Tam zazněla pod vedením Semjona Byčkova.
Rachot a blesky
Jedna z nejpozoruhodnějších i nejpodivnějších duchovních skladeb, jaké kdy vznikly, je zkomponovaná na staroslověnský text, a svou divokou a drsnou emotivností má daleko do toho, co by si člověk představoval pod hudbou ke mši - i když ta Janáčkova samozřejmě není určena pro církevní obřady.
„No, rachot dělám i blesky,“ ocitoval tištěný program větu z Janáčkova dopisu přítelkyni Kamile Stösslové. Autor jí líčil své spontánní hudební zobrazení trhajících se nebes při Kristově ukřižování.
Rachot a blesky každopádně v hledišti přikovávaly hloubkou výrazu a virtuozitou, stejně jako celá skladba. Orchestr hrál s velkým nasazením ve všech sekcích, zmiňme aspoň žestě a houslové sólo koncertního mistra Jiřího Vodičky.
A především, při vší drsnosti si ďábelsky ohnivá mše uchovávala i pod Rattleovou taktovkou zvukovou kultivovanost. Nad orchestrem se vznášel impozantní, oblý a vyrovnaný zvuk Pražského filharmonického sboru, divoké varhanní sólo přednesl Petr Čech.
Ze čtyř sólových partů mají nejtěžší úkol vysoký mužský a ženský hlas. Tenorista Pavel Černoch si vedl velmi dobře. Svůj part, který Janáček neustále žene k hranicím vysokého C, zazpíval bez zjevné námahy, přesně a s lyrickým jasem. Dbal i na artikulaci a svým hlasem slušně prorážel přes orchestr (posuzováno z osmé řady v přízemí).
Do sopránového partu byla obsazena polská sopranistka Iwona Sobotka, nicméně ta už zanechala horší dojem. V jejím zpěvu rušila nepříjemně zatěžkaná rozevlátost, která nepůsobila přirozeně a slova se téměř nedala identifikovat. Menší basový part podal noblesně Jan Martiník a ten nejmenší altový důstojně odzpívala Lucie Hilscherová.
Simon Rattle se k České filharmonii vrátí v dubnu i se svou manželkou Magdalenou Koženou, která ztvární hlavní roli v díle Kurta Weilla Sedm smrtelných hříchů.
