Světoví dirigenti se u České filharmonie ještě zdaleka nestřídají v takovém tempu jako v Berlíně, Vídni a dalších metropolích. Ale i v tomto směru se ledy hýbou. Ve středu s orchestrem v Rudolfinu poprvé vystoupil Sir Simon Rattle, někdejší šéfdirigent Berlínských filharmoniků a současný šéf Londýnského symfonického orchestru. V Praze už sice hostoval, ne však jako dirigent našeho prvního orchestru.
Česká filharmonieSir Simon Rattle - dirigent Magdalena Kožená - mezzosoprán Simon O’ Neill - tenor Dvořákova síň Rudolfina, 27. února 2019 |
Do první části Rattle zařadil symfonickou báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat, komponovanou podle Erbenovy děsivé balady, a ve své době vystavenou kritickým komentářům, vyčítajícím dílu mimo jiné naivitu, přílišnou popisnost, respektive hudební podřízenost příběhu krále, Dorničky, její nevlastní sestry a zlé macechy. Dvořákův zeť, skladatel Josef Suk se dokonce pokusil námitkám vyjít vstříc a některé pasáže zkrátil. Pro zahraniční dirigenty však mohou být dávné spory českého hudebního života nedůležité, a tak i Rattle zahrál dílo v úplnosti.
Tak by to asi koneckonců mělo být. Dirigent ho nepojal jako hudební horor, nevyhrocoval dramatičnost, spíše prostě interpretoval krásnou hudební skladbu, v níž Dvořák nezůstal nic dlužen své pověsti autora, jemuž se hrnou líbezné melodie a který nápaditě zachází s motivy. Pod rukama zjevně nadšeného dirigenta tak hudba půvabně zpívala a skladba nebrala konce ne proto, že by byla dlouhá, ale proto, že se dobře poslouchala.
Suverénní tenorista
Nicméně většina publika asi přišla hlavně kvůli druhé polovině večera, v níž zazněla Píseň o zemi od Gustava Mahlera, vlastně orchestrální cyklus šesti písní na texty čínské poezie. Mezzosopránový part zpívala Magdalena Kožená, která už s Mahlerem má zkušenosti, nicméně pro part v Písni o zemi jí chybí plné, barevné hlubší tóny, což poznamenalo hlavně píseň O kráse.
Rattle maximálně držel bohatě obsazený orchestr na uzdě, jenže hlas Kožené prostě v těchto polohách nezní, a to pak nepomůže ani sebevětší ztišení. V jiných částech sice mohla předvést to lepší ze svého umění, závěrečná pasáž v písni Rozloučení pak byla skutečně neokázalým vrcholem celé skladby, nicméně každý part by se měl zvládnout v celistvosti a to u Kožené v tomto případě neplatí.
Na rozdíl od tenoristy Simona O´Neilla, který svůj náročný part, obsahující extatické výšiny v úvodní Pijácké písni, groteskní příběh v písni O mládí i sarkasmus v písni Opilý na jaře, doslova vystřihl s naprostou technickou jistotou a bez sebemenších problémů.
Ani jednou nezaváhal a svým jasným, průrazným hlasem doslova propaloval orchestr, přirozeně spojoval tóny se slovy, zkrátka byl to výkon, na nějž se nezapomíná. Rattle vedl orchestr tak, že Píseň o zemi zněla přehledně, nepřemrštěně, jako nikoli vnějšková, ale přesto efektní introspektivní skladba.
Soudě z hlediště, orchestr si hraní s Rattleem užíval, takže večer skončil velkým úspěchem. Snad přijde doba, kdy takováto hostování budou běžným standardem, nikoli svátkem.
